Mé anglické výlety: Bílé skály doverské

Květnové týdenní prázdniny pomalu končí, a tak je na čase udělat nějaký poslední větší výlet coby důstojnou tečku za tímto krásným volnem. Ve škole mám z neoficiálního titulu „ministryně zábavy“ v popisu práce pořádat výlety...

...i celoškolní akce, a tak mi není zatěžko zorganizovat i výletík pro mě a pár zdejších československých kamarádek, s nimiž to tu táhneme už od batolecích let našich dětiček – je to bezva tlupa a taková má ostrovní rodina.

S blížícím se brexitem se nám zachtělo podívat se blíže k domovu a také zavzpomínat na dávné aupairské časy, kdy jsme do Británie jezdili autobusem, protože to zní lépe než „omrknout, kudy nás odsud brzy postěhují ven;“ ano, jeli jsme se podívat do hraničního města Dover. Každý cestovatel ví, že právě zde se nachází Doverská úžina (Strait of Dover), nejkratší vzdálenost mezi Británií a Francií (33,3 km), kterou využívají trajekty, převážející na kontinent a zpět lidi i vozidla, jimž se nechce plazit se pětatřicet minut nudným černým tunelem.

Ti, co se rozhodnou pro delší cestu po moři, odmění Anglie za jejich volbu skvostným výhledem na doverské bílé skály, které jsou jakýmsi pomyslným chlebem a solí, vítajícím návštěvníky. Na jejich vrcholu trůní nad třiceti tisícovým městečkem majestátní kamenný hrad Dover (Dover Castle), který vybudoval normanský Vilém Dobyvatel roku 1066 poté, co porazil Anglo-Saxony a nechal se korunovat anglickým králem. 

Do tohoto největší hradu v celém britském království, jehož vstupné činí úctyhodných L54 na rodinu (přes 1500 Kč), jsme se však nechystali, protože nás mnohem více zaujaly samotné bílé útesy, slavný symbol Británie opěvovaný i velkým bardem Shakespearem v Králi Learovi. Navíc za sympatické nulové vstupné.

Vlak nás po skoro dvou hodinách cesty vysypal ve stanici Dover Priory. Mapa tvrdí, že skály se začínají zvedat hned nad městem, i když samotná přírodní oblast „Bílé doverské útesy“ je oficiálně až dále na východ. Protože znám relativně dobře bílé útesy Beachy Head a Sedm sester na jihu země, neočekávala jsem žádné velké obtíže a vypracovala proto velice jednoduchý a naprosto neprůstřelný plán cesty; i vojenští stratégové, kteří přesně v těchto místech naplánovali koncem května 1940 Operaci Dynamo (evakuaci spojeneckých vojsk z Dunkirku), by na mě mohli být právem hrdí!

Program Operace české bílé skály:

1. Vyčurání se na doverských nádražních záchodcích
2. Pochod přes město (speciální mise pro taktické komando: Koupit víno a brambůrky)
3. Výstup k hradu
4. Obchvat hradu zezadu
5. Přesun na východ směrem k návštěvnickému centru útesů
6. Nákup pohledů a suvenýrů
7. Pochod k hlavnímu strategickému bodu – majáku South Foreland s kavárnou
8. Občerstvení, kafe, přípitek
9. Sestup na úroveň hladiny moře
10. Zastávka na pláži
11. Návrat na nádraží v pozdních odpoledních hodinách

Poté, co jsme hravě splnili bod číslo jedna, jsem po poradě s mobilovou navigací vyrazila doprava, ovšem místní ukazatel jasně směřoval doleva, jak mě suše upozornila má pubertální dcera. Bylo to znamení, že mi ostatní výletníci měli vyrvat mobil z ruky a držet mě v týlu skupiny, ale naneštěstí toto znamení nikdo nerozpoznal a dál mi slepě věřili. Chyba chyba.

Tím pochopitelně nechci nijak sebekriticky shazovat své navigační ani strategické dovednosti (i když jich není mnoho), protože například body 2 a 3 se bez velkých problémů podařilo uskutečnit. Pravda, stoupání k hradu bylo poměrně ostré a záhy jsme pochopili, co přesně měl na mysli doverský občan, když na naši otázku jak se dostat z centra ke skalám odpověděl „hm, dojděte po kamenných schodech k hradu a tam se radši zeptejte, odtamtud je to takové komplikovanější.“

U hradu jsme se skutečně zeptali taxikáře, který nám s pobaveným úsměvem sdělil, že odtud jsou to ještě aspoň dvě míle po silnici bez postranních stezek, po níž to každý pálí aspoň stovkou, a naznačil, že pěšky by tam šel jen blázen nebo sebevrah. To nás pochopitelně trochu znejistělo, ale protože známe nedobrodružnost místních, rozhodli jsme se jako správní čeští turisté nedat se chlápkem zaskočit a aktivovat bod 4, to jest obejít hrad a dojít po útesech až k návštěvnickému centru.

Naneštěstí se však ukázalo, že zelená barva na mapě neznamenala trávu, ale divoký lesní porost kolem hradu, a i když se v tomto svěžím listnatém sídle ptáků a králíků táhlo mnoho krásných stezek, žádná z nich nevedla tam, kam jsme potřebovali. Jediná směrovka na útesy, napsaná centrofixem na ukazateli k jakémusi pomníčku, byla také na prd. Jak se nám stýskalo po českých pásových značkách, které vás dovedou odkudkoli kamkoli a svými barvami hravě strčí do kapsy i zdánlivě vševědoucí modrý signál GPS!

Pravda, hrad se nám obejít podařilo. Je sice trochu škoda, že jsme ho díky tamější džungli vůbec neviděli, ale zase který Čech se může pochlubit tím, že jel dvě hodiny z Londýna na bílé skály, a pak sice útesy jednou zdálky zahlédl, ale po většinu času se, stojíce na nich, kochal jen doverskými kopřivami a břečťanem, ovíjejícím se kolem listnatých stromů? Navíc jsme se (dokonce dvakrát) omylem podívali na memoriál Louise Blériota, Francouze, který jako první člověk na světě přeletěl v roce 1909 Lamanšský průliv. U kamenného letadla jsme nakonec pojedli a připili si zteplalým vínem na (ne)zdar pokoření slavných skal a dohodli se, že moudřejší ustoupí a sestoupí dolů na pláž.

Dětem se ale v lese moc líbilo, ti mladší si hráli na schovávanou a ti starší se někam zašili s telefony v ruce tak dokonale, že jsme si při zdolávání druhé láhve vína náhle všimli, že jsme zcela osaměli, omladina nereaguje na naše volání a hovory na mobil jsou rovnou přesměrovány do hlasové schránky. Je opravdu chytré si uprostřed divočiny přepnout mobil do letového režimu! Argument, že se tím vzdává pocta Blériotovi u mě také neuspěl, a tak jsme radši začali slézat zpátky dolů, což bylo mimochodem o poznání jednodušší a rychlejší než vyčerpávající výstup.

Sluníčko mezitím vykouklo zpoza mraků a paprky je odstrkalo do nedaleké Francie, a nás brzy uvítal krásný pohled na kamenitou pláž, modré moře a ohromné trajekty. Nad námi se tyčily sněhově bílé útesy – kdybych nevěděla, že to jsou neživé křídové horniny, skoro bych sloveso „tyčily“ vyměnila za „posměšně šklebily,“ ale nebudu jim podsouvat žádné postranní úmysly. Na pláži bylo nádherně, slunce krásně hřálo a pochvalovali jsme si, jak nám to dneska nakonec pěkně vyšlo. Navíc díky tomu, že jsme na skály ani nedošli, jsme se nemuseli stresovat tím, že se nějaké dítko přiblíží příliš blízko k okraji 106 metrů vysoké propasti.

Všechno zlé je prostě vždycky pro něco dobré, pochvalovala jsem si na nádraží, zatímco jsem do koše vyhazovala papírky od jídla i staré jízdenky. Škoda jen, že jsem u toho třídění odpadků víc nepřemýšlela – třeba bych si bývala byla všimla dříve než před příchodem průvodčího do vlaku, že jsem omylem vyhodila i jízdenku z Doveru do Londýna!