Britské budování 'stádní imunity' se v posledních dnech změnilo ve starou dobrou sociální izolaci, a tak se mi splnil sen každého vyšťaveného introvertního učitele – učit z domova. Ne tedy, že by byly místní školy zcela uzavřeny;
vláda sice pozastavila výuku osnov, ale učební ústavy dál zůstávají otevřené jako „hlídárna“ pro rodiny tak zvaných klíčových pracovníků, tedy těch, kdo se podílejí na boji se zákeřným virem – zdravotníci, lidi pracující v zásobování a komunikaci, řidiči vlaků a MHD, sociální pracovníci. Nás nechala ředitelka tento týden pracovat z domova na vytvoření virtuální třídy, a tak virtu(óz)uju a přitom pečuju o vlastní dítka. (Ta do plánu vyšťaveného introvertního pedagoga nezapadají, ale není každý den posvícení. Aspoň už jsou velké, a tak si mohou psát úkoly samy, bez mé asistence.)
Odborníci radí dodržovat při domácí práci podobný rozvrh a režim, na který jsme zvyklí, a tak jsem připravila sebe na půl devátou a dětem oznámila, že v devět ráno budou nasnídané, oblečené a připravené začít dělat úlohy. Mladší začala přesně v devět, kdežto starší neměla ještě v 9.10 na stole ani pomůcky. To už se jí zítra nebude tolerovat, a pokud opět přijde do vyučování pozdě, nechám ji po škole.
V 8.30 jsem poslala pár emailů, aby bylo vidět, že skutečně dřu, a ne že se ještě válím v posteli, a s vyhrnutými rukávy se vrhla na budování e-třídy na Googlu. Mám kliku, že letos učím přípravku – Reception – takže nemusím vytvářet žádná složitá zadání a víceméně se soustřeďuju jen na fonetiku, základní matiku a plánování zábavně-vzdělávacích úkolů, které děti zvládnou doma a ideálně bez velké pomoci rodičů.
Po hodině datlování jsem dostala hlad a bolelo mě sedací ústrojí, protože není zvyklé tak dlouho sedět. Dávala jsem si proto pozor, abych zbytečně nedělala dva fyzické úkony najednou a měla tím pádem dostatek pohybu, takže při věšení prádla o velké přestávce jsem běhala do pračky pro každý vypraný kousek zvlášť a představovala si, že lítám jak hadr na holi mezi třídou a neposlouchající tiskárnou. Na závěr jsem ještě udělala několik dřepů, napodobujících ládování papíru do nenasytné tiskárny, a do pračky párkrát jemně kopla, abych ji povzbudila k lepším výkonům.
Oběd se krásně vyřešil ohřátím zbytků číny z nedělní večeře; prozíravě jsem už v den Páně potomkům oznámila, že v pondělí budou mít k obědu to, co si schovají z velké porce sladkokyselého kuřete – učíme se tak šetřit potravinami a nejíst příliš velké porce. Po zbytek týdne už ale budu muset fungovat i jako školní jídelna, z čehož jsem neskutečně odvázaná.
„Koukej, mami, líbí se ti moje nová prostírka?“ poukázala při obědě má devítiletá dcerka na papírovou kuchyňskou utěrku, kterou si dala pod talíř místo klasické pevné podložky s motivy Prahy. Kreativitu jsem ocenila, nicméně jsem byla nucena poukázat na fakt, že vyspělá země G8 nemá už více než týden ani základní potraviny, mýdlo a toaletní papír, a tudíž musíme šetřit i papírovými utěrkami (co kdyby došla i rezavějící železná zásoba domácího toaleťáku, že.).
„Co byste tak, děti, chtěly mít v týdnu k obědu?“ změnila jsem depresivní konverzační téma.
„Něco dobrýho,“ odpověděla jedna.
„To není příliš konkrétní odpověď,“ odtušila jsem se znechucením. Vařit pro děti zmlsané luxusem a nadbytkem není příliš velká zábava. Jó, to není jako choť, který je ze svého afrického dětství zvyklý jíst cokoli, „protože když máš jakékoli jídlo, tak děkuješ Bohu,“ vysvětlil mi jednou na otázku, jak může jíst pořád dokola to samé.
Kreativní dceru napadlo, že bych mohla uvařit jen rýži, a každý si do ní přidá, co bude chtít. „Třeba můžeš udělat smaženou rýži s vejcem, to je dobrý,“ navrhla ta starší. Odtušila jsem, že nemáme vejce, protože ty už jsou nějakou dobu taky podpultovým zbožím, a v osmi milionovém městě se nedají sehnat.
Co specificky zítra uvařit však nikdo neřekl, i když je jasné, že smažená rýže s vajíčkem to nebude.
Po obědě jsem v klidu dál dělala přípravy a když mi moji třídní bobíšci chyběli, užívala jsem si, že nemusím každé dvě minuty řešit to, že jeden chlapeček sebral druhému vláček, třetí rozbíjí čtvrtému věž z kostek, nebo ještě hůře že pátý pro zábavu hází do záchodu zánovní role toaleťáku. (V dnešní bezprecedentní beztoaletní době!!!) Zato ale s pláčem přišla mladší dcerka čtvrťačka, že má pár úkolů, kterým nerozumí, a potřebovala by pomoct. Slovem pár přitom myslela několik stran matematických cvičení a asi třetinu angličtiny.
S neporozuměním zadání nebyla naneštěstí sama, ale odolala jsem pokušení poslat ji za dcerou starší. Ta má přece taky svoje úkoly. S příslovečnými určeními času a způsobu mi pomohl kolega Google, zato v matice bylo pár příkladů se spoustou čísel, teček nahrazujících čísla a jakousi výměnou, kde jsem fakt nechápala a musela si napsat kolegyni o pomoc. Ale ten pocit, že znám zpaměti recept na domácí modelínu a dokážu z fleku vymyslet několik různých vzdělávacích aktivit s knoflíky!
Teď ale hlavně nutně potřebuju z fleku vymyslet jídelníček na tento týden, a protože líná huba je holé neštěstí, a kdo se nezeptá, nic se nedozví, házím do pléna koronavirovou slovní úlohu:
Maminka, poprvé v životě pracující z domu, má maximálně hodinu na připravení oběda, přičemž nesmí prostát celou dobu u plotnu. Maminka má čtyři hořáky, ale nemá vejce, cibuli a žádnou zeleninu s výjimkou oschlé mrkve. V mrazáku je pár kousků kuřecích prsů a ve špajzu brambory, těstoviny, rýže, džem a med. Co dobrého může maminka uvařit?
