Britové, kterým se o bílých Vánocích může zdát jen v nejbláznivějším snu, milují idylické obrazy zasněžených plání plných sobů, nad nimiž letí sáně Santy Clause, ale také kontinentální vánoční atmosféru.
Jedinečným spojením těchto dvou lásek jsou německé adventní trhy v londýnském Hyde Parku, které nesou název Winter Wonderland, a to podle slavné americké písně z roku 1934. Vánoční trhy se silnými bavorskými prvky proto zdobí jak postavičky Santy, tak obrovská socha typického Němce v kožených kalhotách s laclem. Kdybych se nebála být politicky nekorektní, skoro bych řekla, že ten usměvavý nadčlověk s knírem trochu připomíná Hitlera, ale takovou impertinenci bych si v životě nedovolila vypustit z úst - a zvlášť ne v den britských voleb do parlamentu, kdy se rozhoduje i o brexitu!
Německá adventní past na peníze začíná zpravidla koncem listopadu a končí krátce po silvestru. Trh je otevřený denně od deseti ráno do deseti večer s výjimkou Božího hodu, což je den, kdy se i v komerčním Londýně zastaví život a čas, vše je zavřené, nic nefunguje a nejezdí žádná městská doprava. Čím víc se blíže svátky, tím více je v Hyde Parku lidí, takže kdo si stejně jako já nepotrpí na davy, měl by vyrazit radši dříve než později.
My tam většinou chodíme v neděli po kostele, a protože coby anglikáni přijímáme pod obojí, mohu se aspoň na akci posilnit douškem červeného vína. Bohoslužba končí v jednu a dům Páně se od Hyde Parku nachází jen coby Železný oštěpem dohodil, takže k branám Winter Wonderlandu docupitáme příjemnou procházkou parkem. Vstup na vánoční trhy je sice zdarma, ale jako u každého většího srocení lidu je i zde třeba projít kontrolou batohů a kabelek, kde vám orukavičkovaní zaměstanci také vyhodí veškerou vodu, která není v nové neotevřené láhvi. Na „prohlížeče“ pochopitelně tlačí čas a obrovská fronta lidí, tudíž to berou halabala. Kdo bude chtít, ten sem proto menší bombu, nůž, zbraň nebo kyselinu v „neotevřené“ láhvi v pohodě pronese, zatímco o metr dál se bude ochranka dohadovat s nevinnou šedesátnicí o pilníček. Ale ten pocit bezpečnosti, že se to tu hlídá!
Winter Wonderland obsahuje všechno, co má správný anglický adventní trh mít, ba i něco navíc – stánky s dárky, pouťové atrakce, velká perníková srdce, pikantní bavorské klobásy, exotickou čínu, vegetariánskou restauraci, svařák, hospodu s německým pivem, bary, trdelník (obležený Čechy a Slováky), cukrovou vatu, ale i bruslařské kluziště a cirkus. Čím má kdo starší děti, tím víc tu nechá peněz, protože odrostenci pochopitelně nechtějí chodit na nejlevnější kolotoč s miniaturním anglickým autobusem, ale láká je adrenalinovější zábava. Začala jsem proto uplatňovat strategii, kterou jsem okoukala u známých s pěti dětmi, a sice že si to nejdřív všechno prohlédneme, a pak si každý vybere dvě atrakce. To mi zároveň dá šanci obhlédnout ceny, protože se tu neplatí hotově, ale používají se toke?ns – kupony v podobě předplacených papírků, přičemž jeden token stojí jednu libru. Nestane se mi pak, že mi zbyde žeton či dva, za které se už nesvezeme ani na tom pidi kolotoči pro prťata.
Letos jsme se ale na adventních trzích rozšoupli a pořádně zapařili. Hned u vstupu nám právě odcházející starší pár vrazil do ruky dva kupony, že už jsou jim k ničemu (asi nemají přátelé s pěti dětmi, kteří to mají vychytané). Mé holky pak hned tradičně naklusaly do „Alpské vesnice“, velikého domu plného prolézaček, a já nakukovala do okolních stánků. Jak tak chodím kolem, zvedne se vítr a roztočí binec na zemi, a najednou koukám, že kolem mě letí papírek v hodnotě deseti žetonů. Lituji člověka, co zbytečně přišel o deset liber, ale děkuji mu a hlásím, že jsme si nalezeného pokladu nesmírně cenili a děti měly radost, že budou mít o jízdu navíc.
Brzy se setmělo, a tím pádem vznikla ta krásná atmosféra prosincové noci, kterou rozjasňují tisíce blikajících světýlek, rozsvícených barevných oblouků a veselých vánočních písní. Posléze jsme v parku při hledání atrakce, která se dětem zalíbila loni, narazili na stánek s gigantickou cukrovou vatou nejrůznějších barev, příchutí a posypů. Nechtěla bych znát její složení, ale vypadala a chutnala intergalakticky, a ještě jsme se z ní najedli všechny tři. (Jinými slovy mně bylo zle po pěti soustech a děti skučely, že mají ještě hlad.)
Při dalším hledání oné loňské atrakce našla Petruška na zemi pětilibrovku, kterou se posléze rozhodla projezdit v pneumatice na ledovém svahu. Staršímu dítěti jsem nabídla, že jí též koupím lístek, ale odmítla, a tak jsem jí později taky dala bůra, aby jí to nebylo líto. Tak to se mnou a se sestrou totiž vždycky dělala maminka – když jedné koupila zmrzlinu, protože s ní třeba byla na nákupech, dala pak doma té druhé finanční ekvivalent a nebo jí koupila jinou drobnost, aby to bylo spravedlivé. Jako malé jsme tak díky tomu nikdy neměly pocit ukřivděnosti, natož potřebu se dětinsky vztekat a hádat, že ta druhá má něco, co já ne.
V úplném závěru své adventní cesty jsme si pošmákli na bavorských klobáskách, protože bez nich by návštěva anglicko-německého jarmarku nebyla úplná. Je dobré nemyslet přitom na to, že na české pouti by stály čtyřikrát méně, případně nevzpomínat, jak ji čtyřletá Petruška kdysi strašně chtěla, a tak jsme jí ji za poslední peníze také koupili, a ona ji po prvním soustu vyplivla a jedla jen suchý rohlík. Při dobré klobáse jsme se navíc aspoň trochu zahřáli, protože anglické zimy sice můžou být mírné, ale těch několik hodin venku v zimě a navíc v blízkosti vody není zrovna na tričíčko. Dětem sice bylo líto, že už půjdeme domů, ale já měla toho mrazu, zástupů lidí a vřískající hudby plné kozačky (my interoverti...). Cestou domů jsme si ještě tradičně koupili smažené churros, polité horkou čokoládou, a teď už hurá domů a začít balit kufry do Čech na ladovské Vánoce, deset druhů cukroví, kapra ve vaně, Pelíšky a Anděla Páně!
