Londýn je sice velkoměsto a jeden by si řekl, že ve městě se člověk s žádnou přírodou setkat nemůže, že je to jen samý barák, auta a sem tam čokl. To takhle na vesnici, to je, panečku, fauny a flóry, to je ta opravdová příroda!
Nuže, neodporuji. Leč řekněme si na rovinu, že v dnešním moderním světě už ani ty vesnice s tou svou přírodou nejsou, co bývaly. Jó, ty pole a lesy, louky a potoky, to jo, ale zvířata? Už ani ty slepice nelítají člověku pod kola, když projíždí jakoukoli českou Lhotou, protože si už je lidé raději rovnou koupí mražené v supermarketu. Na vsi můžete vdět leda tak ty kočky a sem tam psisko, ale jinak je to bída s nouzí.
To v takovém Londýně, tam můžete natrefit na zvířata, která se normálně ani v českých lesích příliš často nevidí. Třeba taková liška. Ruku na srdce, kolik z vás kdy vidělo opravdovou lišku? No já teda ani jednou. Dokud jsem nepřijela do Londýna. Tady mám lišek, až mi to milé není. Přes den moc vidět nejsou, ale jak se setmí, tak se vydávají do ulic a hledají něco na zub. Jsou jedinci, jež jim dokonce na svých zahrádkách podstrojují a nechávají jim tam potraviny. Jsem tu už sedm let a doteďka to nedokážu pochopit. Možná to bude tím, že já mám lišky spojené s bílými výstažnými cedulkami v českých luzích a hájích, na nichž je nakreslena kmotra liška a pod tím je napsáno, že probíhá očkování proti vzteklině a že nemáme sbírat podezřelé krabičky. Jako malá jsem si díky tomu nějak zafixovala nesprávnou asociaci, že liška = vzteklina, a teď se klidím z dosahu, jakmile tu zahlídnu ocas.
Na spoustě ladovských pohlednic zase vykukuje zpoza stromu roztomilá rezavá veverka. Opět bych mohla vznést otázku, kolikrát jste za svůj život potkali v lese veverku? Pravděpodobně častěji, než lišku, ale pořád teda nic moc. Londýnské parky jsou naproti tomu úplně zaveverkované. Rezavou jsem tu neviděla ještě ani jednu, ale hnědých je tady hafo. Vesele šplhají po stromech, hrají si na babu a utíkají před oříšky, kteří je pronásledují (pochopili jste doufám, že mám na mysli oříšky jako psi a ne oříšky lískové).
Nikdy bych nevěřila, jaký sprint dokáže nasadit veverka, když jí jde po krku statný vlčák. Aneb jak řekl jeden moudrý člověk, velikost zvířete, které tě pronásleduje, určuje tvoji rychlost. Nejčastěji se však místní veverky poflakují po zemi a okupují návštěvníky parku, zvláště pak ty, co svačí. Lokální veverušky nejsou ani trochu plaché, naopak, jsou to někdy docela vtěrky a jsou schopné i žrát z ruky. O svačiny návštěvníků zápasí s...
...holuby. Je spousta lidí, která holuby nemá ráda. Já osobně je mám ráda moc. Když jsou takoví pěkně vypasení a a hrudníčky se jim vzdouvají množstvím nádivky, do zlatova opečení s trochou slaniny... Ani do huby by mi sami lítat nemuseli. Jenže to skoro dělají ti londýnští, které tak nesnáším. My jsme se vždycky učili, že holubi ve městě jsou škodliví, protože kadí na památky a tím je ničí, a taky přenáší nemoce, roztoče a kdovíjakou ještě verbež. Tady se to asi neučí, protože holubi, zvlášť ti na Trafalgarském náměstí, jsou takovým neoficiálním symbolem Londýna. Ale kdyby byli jenom tam, tak je mi to ukradený. Jenže oni jsou všude.
Procházíte parčíčkem o výměře 60 m2 a tam stádo holubů, zabírající plochu
40 m2. Ani se nedá říct hejno, protože tadyti holubi jsou úplně přitroublí a jenom dřepí na zemi a hledají něco do zobáku; pouze jsou vyrušeni, tak mávnou křídly a frrr, už letí a já si jen představuju, jak se z nich přitom sypou ty bacily, viry, roztoči a hovínka. Posledně jmenované si ani představovat nemusím. To vidím. To, že je tady těchto šedých ptáků tolik, není při londýnském svinci zas tak složité pochopit, navíc se opět najde spousta lidí, kteří je krmí. H r ů z a!!!
Ve škole se snažím na děti výchovně působit i v tomto směru a při každé příležitosti jim vtloukám do hlavy, že holubi jsou e-e, protože přenáší spoustu bacilů a svými střevními odpadky ničí pmatátky. Děti své miláčky často téměř dojemně obhajují, ale já mám v ruce argumenty. Mé dceři se dřív holubi také líbili a radostně plácala ručičkama, když z kočárku nějakého spatřila plácat křídly, ale naštěstí jí to už přešlo. Teď se soustřeďuje na psy.
A propós psi. V Čechách jsou populární tak, že se člověk bojí jít po chodníku a odhlédnout od země, aby do něčeho měkkého a mazlavého nevstoupil. Tady je psů o poznání méně, neb lidé jsou dlouho v práci a poplatky za nejlepšího přítele člověka taky nejsou zrovna laciné, ale produkty jejich vyměšování jsou také postrachem chodců. Úřady se sice snaží, dávají na každých sto metrů hovínkový koš a vyhrožují pokutami, ale je to spíš horší než lepší.
Nedávno jsem si přečetla v časopise, který vydává náš městský obvod, že v Londýně je sice spousta myší, ale krysy že prý nejsou moc běžné. Po zkušenostech, které jsme my učinili, mě toto tvrzení připadalo velice ujeté a málem jsem zapla počítač, abych autoru statě z ryze praktického pohledu napsala, co si o jeho tvrzení myslím. Pak jsem se ale uklidnila, protože článek pokračoval tím, že krysy se mohou vyskytovat v místech, kde se hýbá s půdou, jako jsou třeba stavby. Pravda, my sice máme staveniště přibližně 11, 43 m od vchodu, ale jak si mám vysvětlit, že vidím krysy pobíhat v parku, navíc za denního světla, když to mají být noční živočichové?? Střízlivější informace lidí, zabývajících se likvidací škůdců (pest control), však hovoří o tom, že krysy jsou v Londýně přemnožené a odhadem jich tu je tolik, co obyvatel. To znamená asi deset milionů.
V londýnském parku můžete běžně potkat prohánějící se psiska s páníčkem v nedohlednu (ač mají psi být ze zákona jen na vodítku), lišky, veverky, holuby (fuj) a v neposlední řadě i krysy. Ozdobou každého parku s jezírkem či jinou vodní plochou jsou ale husy a kachny. Ne ty obyčejné se zelenou hlavou, které my krmíme na řece a myslivci střílí u rybníků, ale krásné kachny exotické, velké skoro jako labutě.
Krmení kachen je tu stejně oblíbené jako v Čechách a je důkazem toho, že některé záliby jdou napříč státy i kontinenty. I když s těmi kontinenty vlastně nevím, protože můj africký choť se vždycky diví, že tady nějaká zvěř je. Nikdy nezapomene zkonstatovat, že v Africe by už všechny tyhle kachny a labutě dávno plavali v tuku na pekáči. Z toho plyne závěrečné poučení – opravdovou ekonomickou situaci národa poznáš ne podle síly měny, ale podle množství zvěře v jeho parcích.
