Krvavý masopust

Masopust je v Anglii ve znamení zlatavých palačinek, to aby se dojedly zásoby tuku, vajec a mouky, a špajzka zůstala na nadcházející půst puritánsky prázdná. Masopustní palačinky jsou v zemi koruny Alžběty II. natolik populární, 

 že tento den je dokonce označován jako Palačinkový den (Pancake Day). Obchody dělají slevové akce na džemy, Nutellu, těstové směsy případně rovnou hotové palačinky; nekruťte hlavou – jsme v Anglii, tady neumí vařit! A pochopitelně citrony, protože správná anglická palačinka se baští posypaná cukrem a pokapaná citronem.  

Vrcholem masopustních aktivit jsou pak palačinkové závody, pořádané už od roku 1415 na památku hospodyně ve městě Olney, kterou při smažení oblíbených placek zastihl zvon zvoucí ke zpovědi, a tak nelenila a okamžitě vyběhla z domu – v zástěře a s pánvičkou v ruce. Tyto závody mě před lety nesmírně zaujaly, i zavedla jsem je i v naší škole, ať si užijem trochu legrace a názorně děti poučíme o britských masopustních zvycích. (Holt to chce jednoho Čecha, aby vyhrabal a plně odkryl anglické tradice!)

Také letos jsem se ujala organizace, vypracovala dokonalý harmonogram a na vedení jsme se dohodli, že závody pojmem jako charitativní akci, a že v takto významný den děti nemusí přijít ve školní uniformě, ale mohou se obléct (výměnou za jednu libru) do barev zvolené charity. V předvečer akce jsem doma smažila „závodní“ palačinky, když tu mi náhle došlo, že jsem vše sice dokonale zorganizovala, ale jaksi zapomněla informovat rodiče a děti. Zadoufala jsem ještě, že o akci byla zmínka aspoň v posledním školním zpravodaji, ale porada s košem na recyklování, odkud jsem zmačkaný plátek vylovila, zjevila krutou pravdu – kde nic, tu nic. Naštěstí se mi povedlo ukecat recepční, aby alespoň poslala rodičům sms s žádostí o libru, ale vzhledem k pokročilé hodině už nemělo cenu oznamovat plánovanou změnu oblečení. Uniformy to tedy opět jistí.

Ráno závodů bylo jako vymalované, ale mrzlo, až praštilo, a při vyhlídce na tří hodinové trdlíkování s pánvičkami na školním hřišti jsem se radši pořádně oblékla do nejteplejších manžestráků, tlustého svetru a prošívané bundy. S palačinkami postupně běhala každá třída, a vrcholem byly závody pedagogického sboru. Pravidelně se jich zúčastňuji, i když jsem byla na sport vždycky dřevo, ale koneckonců někdo poslední být musí, a nejde přece o to vyhrát, ale zúčastnit se, že.

Za mohutného povzbuzování dvěma sty žáky vybíháme, u každé značky vyhazujeme do vzduchu palačinku a obratně ji chytáme. Už jsem skoro v polovině, když tu při profesionálním obratu ztrácím nejen palačinku, ale i rovnováhu, a padám, padám a padám... Jsou momenty, které člověka přinutí totálně přehodnotit životní hodnoty a názory, a tento byl jedním z nich. Až do teď jsem totiž byla přesvědčena, že nejbolestivější je srážka s blbcem, ale teď už vím, že srážka s betonem v plné rychlosti bolí daleko víc!

Poháněna adrenalinem jsem však sebrala spadlou palačinku, za pomoci kolegyně – spoluzávodnice jsem zvedla i sebe, a jako (tradičně) poslední dorazila do cíle. Až tam jsem zjistila, že jsem na betonu nechala kus kůže na dlani, a že při pádu se na koleni roztrhly i moje oblíbené teplé manžestráky z Marks & Spencer (ze sekáče za šedesát korun). Ruka pálela jak rozžhavená pánvička, ale nechtěla jsem z toho dělat žádné haló, a tak jsem jen všem s úsměvem odpovídala, že jsem ok, a šla si ruku nenápadně vyčistit.

V ošetřovně se pak ukázalo, že zkravevná dlaň je nic proti tomu, jak vypadá pod roztrženými kalhotami koleno, čímž se vysvětlilo, proč se mi po závodu tak špatně chodilo. Také jsem si z nějakého důvodu vzpomněla na oblíbenou dětskou hru Krvavé koleno. Zbytek dne jsem prožila jak v mrákotách, a když jsem se s kulháním dobelhala domů, jen jsem se pohodila na gauč a nechala se obskakovat manželem. A s bolestí se přitom těšila na další školní den, na který NĚKDO chytře naplánoval akci „Přines si do školy své domácí zvířátko“!