Kovářova kobyla prý chodí bosa. Miluju česká přísloví a vidím v nich hlubokou moudrost věků, ale s tímhle jsem až do nedávna tak úplně nesouhlasila – přece když něco umím, tak tím spíš to udělám doma pro sebe a svou rodinu, ne?
Jak léta plynula, potkávala jsem však stále více lidí, jejichž životní příběhy mně přesvědčovaly o tom, že tvůrci přísloví moc dobře věděli, o čem mluví. Časem jsem se proto přestala divit, že rodiny některých fotografů nemají žádné pořádné fotky, v domě instalatéra kapou kohoutky a manželka ajťáka uplácí flaškou vína ajťáka svého podniku, aby jí odviroval noťas.
Když jsem nově nastoupila do školy, vyprávěl mi školník, jak jeho žena den předtím málem spadla ze štaflí, když věšela závěsy. Vrtalo mi hlavou, proč manželka tak šikovného a ochotného chlapa, který mi právě před školní vánoční hrou instaluje novou oponu, doma věší závěsy. Pochopila jsem to poté, co jsem pak školníka pár týdnů prosila, aby mi zavěsil ve třídě nástěnku. Ochotný sice byl stále nesmírně, ale protože se v konečném důsledku počítají skutky a ne slova, tak jsem si nakonec ze zoufalství z domova přinesla vlastní hřebíky a kladívko a nástěnku si po vyučování na zeď namlátila sama. (Mimochodem školník mou práci pochválil, ale podivil se, proč to dělám, když mi přece několikrát jasně řekl, že s ním můžu počítat.) Pravdivost přísloví s konečnou platností potvrdila i má desetiletá dcera, když byla opakovaně vyzvána svou matkou – autorkou čtyř knih, aby napsala seznam dárků, jež si přeje k Vánocům: Dítě se deset dnů flákalo doma s covidem, což mu dávalo šanci stvořit hotové literární dílo i s bohatými ilustracemi, nicméně po několika upomínáních mi bylo jen prozaicky oznámeno, že svá přání rovnou naházela do košíku na Amazonu. (Tolik k vánoční romantice dětství a psaní dopisů Ježíškovi, při kterém si procvičí pravopis i rukopis.)
Letos jsem ale kovářova kobyla i já, respektive já jsem ten kovář (nebo chcete-li, ta kovářka). Coby člen vedení školy mám na starosti organizování nejrůznějších akcí, a v posledních letech se na mě shodou různých neblahých okolností přesunul i veškerý vánoční program. Nestěžuju si, Vánoce miluju a dokonce jsem se naučila vyžívat se i v detailech přesného plánování termínů, detailů, objednávání materiálů a zajišťování zdrojů materiálních i lidských. Mou sezonní radost navíc pomyslnou skořicí okořenila ředitelka, když mi dovolila podepsat oficiální školní dopis o vánočním programu s rozloučením „Se svátečním pozdravem Alena Damijo, zástupkyně ředitelky & sekretářka Santa Clause pro ZŠ“.
Ale čeho je moc, toho je příliš, zvlášť když to do sebe naráží s prací učitelky na plný úvazek, kterou současně vykonávám. A tak se stalo, že jsem poslední týden v listopadu trávila po deseti hodinách ve škole večery na počítači a objednávala potřeby na stavbu obří perníkové chaloupky alias tradiční britské „Santovy vánoční světničky“ (Santa’s grotto), sestavovala harmonogram vánočního jarmarku, přemýšlela, jak ho sladit s covidovými restrikcemi a udělat bezhotovostním, psala dopisy rodičům o nadcházející vánoční hře a řešila se sekretářkou rezervaci vstupenek, a do toho dělala přípravy na výuku ve své třídě a tisíc dalších věcí, které se takhle na konci roku tradičně slezou a otravují život. (Jako by nestačilo, že je protivná tma a nechutná zima.)
Můj seznam sprostých slov se v té době rozrostl o několik výrazů a slovních spojení, která se okamžitě dostala do „Top 10“ a hravě vytlačila dlouholeté šťavnaté stálice českého i anglického jazyka (která já samozřejmě jinak, pěkně prosím, prakticky nepoužívám):
- Santova světnička
- školní jarmark
- covidové restrikce
- bezhotovostní – synonymum: žeton
- termín dodání
- dopisy rodičům
- objednat/zajistit
Stavět Santovu světničku ale byla radost, i když jsme na tom s kolegyní strávily doslova celý pátek a já pak o víkendu doháněla ostatní práci. Vystříhat asi tisíc pět set žetonů a do obálek je rozdělit pro dvě stě třicet dětí už bylo zábavné méně (dvě hodiny práce ve čtyřech lidech), a to ani nemluvím o otázkách rodičů (a kolegů!) na věci, které už jsem buď vysvětlila v dopise a nebo v pravidelném ranním briefingu.
Ovšem perníková chaloupka stojí a je velice sladká, venkovní vánoční jarmark byl trhák a navzdory předpovědi nepršelo, a moje třída před pár dny odehrála před dojatými rodiči vánoční hru o narození Ježíška a nikdo přitom neusnul, nebrečel ani nedělal hovadiny. Pravda, jeden pastýř samou radostí z narození Spasitele světa spadl z jeviště a jeho matka na rozdíl od pasivní Marie a Josefa vyděšeně zaječela na celou tělocvičnu, ale otrlý pastýř se rychle otřepal a vrátil ke stádu. Jako bonus bych přidala i to, že na rozdíl od hry starších žáků nemrskli moji tři králové Ježíškovi dárky na hlavičku, ale položili je vedle jesliček.
Je týden po třetí adventní neděli. Ve třídě mi září ozdobený stromeček, hodní elfové denně dodávají do adventního kalendáře dvě čokoládové mince, děti vyrábí roztomilá vánoční přáníčka, kolem monitoru blikají veselá světýlka a na interaktivní tabuli praská oheň v krbu a linou se odtud instrumentální koledy. Zato doma je svinec jak v chlévě betlémském a veškerá vánoční výzdoba stále ještě trůní v komoře, protože po vánočním zápřahu ve škole nemám chuť ani sílu dělat Vánoce ještě doma. Prostě kovářova kobyla!
Vlastně kecám, na kuchyňské římse tuhle přistála překrásná vánoční hvězda (sleva v Tescu, když jsem kupovala čokoládu do školního adventího kalendáře), a vzadu ve skříni jsem vyhrabala vánoční pulovr. Tak to to se mnou ještě není tak zlé, že ne? Ostatně vánoční prázdniny se blíží, a holt letos nebudeme mít stromeček prvního prosince, jak je zvykem v Británii, ale hezky po našem až na Štědrý den. Ať žijí dvojí tradice, z nichž si vybereme to, co se nám momentálně více hodí do krámu!
