zeptal se krtek. ‘Myslím, že jsem rád, že mám sklenici,‘ odpověděl chlapec“ (Ch. Mackesy). Nevím, čím to je, ale většina zpráv v médiích je špatná, smutná, depresivní a často až katastrofická. Není divu, že je pak většina lidí
vystreslých a nakrklých, případně se bojí budoucnosti. Vlivem toho si pořád na něco stěžují a nebo řeší kraviny, protože čím srdce přetéká, to ústa mluví, a tím se pohybují v začarovaném kruhu negativity. Radši jsem kvůli tomu přestala sledovat zprávy a jen každý den na internetu přeběhnu hlavní titulky, abych věděla, co se ve světě děje. Po zbytek času se snažím krmit hlavu a mysl něčím optimističtějším, už proto, že jsem zjistila, že když se člověk soustředí na něco pozitivního, tak je mu lépe na duši i na těle, a veselá mysl – půl zdraví! Máloco také jednomu dodá energii jako to, když začne hezky mluvit o někom druhém, ať už v jeho přítomnosti nebo za jeho zády.
A protože už je ta zima úmorná a ze všech stran na nás útočí koronavirus (případně masivní hysterie s ním spojená), je na čase dodat si trochu dobré nálady, myslet na něco hezkého a být za to rád.
Desatero radostí
- Žiju, vidím, slyším, cítím a chodím. To nemůže říct každý. Stejně jako to, že bydlíme v zemi, kde je mír a svoboda.
- Mám co jíst, co pít, co si oblékat a dokonce mám na výběr! Ani to není taková samozřejmost, jak se nám zdá.
- Známá zdravotnice říká, že dojít si na záchod by mělo být důvodem k neskutečné vděčnosti. Já bych k tomu připojila i to, že máme toaleťák.
- Bydlím v teplém suchém domově, a ne pod studeným mostem.
- Už od pondělního rána se těším na pátek, ale co by za moje placené zaměstnání jiní dali? Ve světě přece žije víc než 27 milionů tak zvaných moderních otroků.
- Mám manžela a děti (i když mi občas lezou na nervy, ale já jim ostatně taky, takže jsme si fifty fifty :) )
- Na rozdíl od 775 milionů lidí umím číst, psát a počítat. Už dvacet let sice čekám, kdy v praxi využiju algebru, ale holt nemůžu mít všechno.
- Denně koukám na předpověď, jestli už po třech týdnech konečně přestane pršet (nepřestane) nebo zda se aspoň oteplí (neoteplí). Ale zase už je březen a to začíná jaro. Minimálně všude v Londýně kvetou sluníčkové narcisy, takže i ty zimní plískanice jsou takové barevnější.
- Sice nám v poslední době trochu padala wifina, což bylo velice otravné, ale zase je třeba vzít v úvahu, že víc než polovina světa nemá internet vůbec, natož aby vlastnila počítač, notebook, tablet a utržené sluchátko. A co teprve ta internetová data v mobilu!
- Mám skvělé přátele, s kterými můžu zajít na kafčo, pořádně pokecat a uvést přitom svět na pravou míru, jak se říká tady v Anglii. Jsem požehnané děvče!
Bonusová vděčnost:
V pátek se u nás ve škole zastavila jedna maminka, jejíž rodina se loni po několika letech u nás odstěhovala. Své dítě sice nepřivedla, ale i tak bylo fajn vidět aspoň ji a trochu popovídat a zavzpomínat. Přišlo nám velice hezké, že si vůbec udělala čas na chvíli za námi zaběhnout (mohla místo toho jít do výborné kavárny hned vedle školy), a to jsme ani netušili, že nám při rozloučení předá krabičku luxusních mini pralinek. Prý ať si ten pátek osladíme.
S kolegy jsme usoudili, že bonboniera není dost velká na to dát ji do sborovny – ještě by někomu bylo líto, že na něj nevyšlo – a tak jsme ji za stálého blahořečení štědré mamince snědli sami. V podstatě jsme se vlastně obětovali pro zdraví kolegů, protože nepřiberou, nezvedne se jim hladina cukru a nebudou si jim kazit zuby. Škoda, že neumí česky a nepřečtou si to tu, měli by další důvod k vděčnosti!
.
