Možná jsem to slovo jen měla dát do uvozovek. Maličkosti jsou totiž obrovská věc! Koho někdy týral zub, ten rozumí; koho trápí teď, ten při čtení těchto řádků horlivě přikyvuje a na oteklé tváři má bolestí lehce zkroucený úsměv.
Občas se na nás ale místo kuřích ok či zubních mučení valí nešťastné příhody a události, o které také nikdo nestojí, byť jsou malé a neohrožují život či zdraví. Mně třeba občas bývá ouvej, když neposlouchají děti (školní, ale i vlastní), rodiče prudí s kravinami (rodiče školní i manžel domácí), venku je kláda a zase se rozbilo topení, takže je ve třídě patnáct stupňů a ještě musíme kvůli covidu imrvére větrat. Prostě den blbec s velkým B. V tu chvíli někdy obohacuju své neméně usoužené britské kolegyně o moudré české pořekadlo „stokrát nic umořilo osla“, a musím říct, že ještě nikdy nezklamalo. Vždy jim přijde nejen pravdivé, ale ještě navíc nesmírně vtipné, takže se tomu společně zasmějem, a hned je den o kousek jasnější a veselejší. (Tedy minimálně do chvíle, než se dva žáčci začnou na školním hřišti postrkovat a přitom řvát a brečet s takovou vervou, že by spadl i nedaleký Tower Bridge – nevinná dětská hra na babu se totiž mezi anglickým chlapečkem a jeho jinak nejlepším francouzským kamarádem právě zvrhla v pokračování stoleté války.)
Pak jsou tu ale drobnosti potěšitelné – tam, kde miniaturní kuří oko či ucpaný zubní kanálek otráví život zbytku organismu, dokáže maličkost rozveselit, endorfiny zaplavit celé tělo a vozit nás na úžasné vlně radosti a euforie: Někdo nám složí poklonu, usměje se na nás nebo dostaneme od kolegyně či kamarádky dáreček, kterým se nám vědomě nebo nevědomě přesně trefila do vkusu. Obyčejný hrneček nebo korálkový náramek totiž někdy může způsobit daleko větší radost než perlový náhrdelník od manžela. (Teda ne, že bych někdy takový šperk od chotě dostala, takže vlastně nemám s čím srovnávat. Ale představuju si to tak. Dejte mi vědět, máte-li někdo osobní zkušenost!)
Jako umí malý kamínek hozený do klidné hladiny rybníka vytvořit velké kruhy, dokážou i malé skutky laskavosti měnit svět. Možná teda ne celý svět ve smyslu zeměkoule, ale mohou změnit celý svět jednomu člověku. Nebo aspoň někomu zpříjemnit den. Rozveselit ho. Potěšit. Uklidnit. Dodat naději a víru, že navzdory všemu zlu kolem nás je tu pořád ještě víc dobra (tvrdíme my optimisti a nenecháme si to nikým vymluvit!).
Moje mladší dcera šla tuhle nakoupit do nedalekého obchodu. Samotnou ji tady v Londýně málokam pouštím; ne proto, že bych jí nevěřila, že to nezvládne, ale proto, že mám strach, že narazí na nějakého blba či šílence. Její spolužačka byla nedávno v krámku svědkem ozbrojeného přepadení, a jak i já sama vím nejen z dalšího vtipného českého pořekadla, ale i hořké osobní zkušenosti, srážka s blbcem opravdu hodně bolí. Když jsem ji tak za záclonkou pozorovala, jestli se při přecházení křižovatky před domem správně rozhlíží na obě strany, všimla jsem si, že ji sleduje i jakási mladá paní, která ulici sama právě přešla. Stála dost daleko na to, abych ji považovala za úchyla a volala policii, a zároveň dost blízko na to, aby v případě nouze vystartovala mé dcerušce na pomoc. Když bylo dítě na druhé straně, pokračovala paní ve své cestě, aniž věděla, jak moc její skutek laskavosti pro nervózní matku za záclonkou znamenal.
Den na to jsem byla svědkem jiné situace, a to když na neznačeném přechodu vypadla dítěti v kočárku hračka právě v okamžiku, kdy do ulice vjíždělo auto. Dítě začalo okamžitě brečet a natahovat se z kočárku a maminka viditelně přemýšlela, jestli dokončit přecházení nebo se pro hračku sehnout. Paní se synem, kteří šli naproti ní, zareagovali pohotově: Žena se rázně zastavila uprostřed ulice, zvedla ruku a se zkušeností velkoměstského dopravního policisty zastavila provoz, zatímco syn zvednul hračku a rychle ji dítěti podal.
Můj pragmatický manžel, jež mi místo šperků nosí daleko praktičtější oblíbenou čokošku, by to možná komentoval slovy „lepší přijít o hračku, než o život“, a měl by asi pravdu. Ale pro některé dítě je ztráta nejoblíbenější hračky pomalu totéž, jako přijít o život. (A ruku na srdce - kdo z nás by nesebral mobil, když by nám upadl na ulici?)
Pochopil to asi i průvodčí na trati Penzance – Londýn, který po vlaku chodil s dětským batůžkem, jenž našel zapomenutý v poslední stanici, a všechny nás vehementně vyzýval, abychom na Twitteru sdíleli jeho fotku onoho batůžku: „No podívejte se, je tam medvídek, knížka a holinky. To přece někomu musí strašně chybět! A už je skoro večer, jak teď bude to dítě bez toho medvídka usínat?“ Někdo by to jen dal to Ztrát a nálezů, a jiný jde ještě o krok dál a udělá všechno, co je v jeho silách, aby se věc vrátila k původnímu majiteli. Respekt!
Život se opravdu většinou skládá z maličkostí, a malé skutky laskavosti hýbou světem. A když je nám těžko, tak někdy bohatě stačí, aby třeba jen někdo přišel, objal nás a řekl: „Neboj, to bude dobrý. Tady máš čokoládu s oříškama a šek na milion dolarů.“ Prostě jak říkám – drobnosti!
