Město s pouhými 150,000 obyvatel, čili jen o něco větší než náš Liberec, a přesto jej zná snad každý gramotný člověk. Oxford byl i tento rok vyhodnocen jako nejlepší univerzita světa, čemuž věřím – i já tam studovala,
takže mám informace z první ruky. Pravda, na prestižní Balliolově koleji (Balliol College), jedné ze zakládajících kolejí oxfordské univerzity, jsem na rozdíl od premiéra Borise Johnsona studovala jen informační leták pro návštěvníky, ale tím se také nemůže pochlubit každý, ne?
Univerzitní historie Oxfordu sahá už do roku 1096, a za ta léta předala úctyhodné znalosti a dovednosti dvaceti osmi britským premiérům, sedmdesáti dvoum laureátů Nobelových cen a nespočtu dalších učenců. Bývalí žáci mají na svém kontě také sto šedesát olympijských medailí.
Místní univerzitu tvoří třicet devět fakult – kolejí (colleges), na nichž studuje více než dvacet čtyři tisíc studentů. Informace na webu tvrdí, že na Oxford není jednoduché se dostat, protože na jedno místo se hlásí až šest zájemců; my, co víme, že některé české univerzity mají až padesát přihlášek na jednu pozici, to bereme trochu s nadhledem, ale tím rozhodně nechci vyvolat dojem, že na Oxford může jít kdejaké ořezávatko! Školné je zde, stejně jako na ostatních anglických univerzitách, L9250 ročně pro Brity a členy EU, což je zhruba 278,000 Kč. Studenti ostatní si mohou připravit troj až čtyřnásobek. Kdoví, jak s cenami do budoucna zamíchá brexit, takže pro jistotu asi vyplázneme tisíc liber za britské občanství pro chytrou starší dcerku (ta mladší už se s občanstvím naštěstí narodila).
S vysokým učením je spjat i život ve městě a turistický ruch. Koleje jsou překrásné historické budovy, z nichž mnohé je možné za drobný poplatek navštívit, a nasát tak ducha místa. Jednu z nejznámější historických budov v Oxfordu představuje Radcliffe Camera, kulatá neoklasicisní budova z první poloviny osmnáctého století, která v sobě ukrývá vědeckou knihovnu. Název Camera evokuje v nás neznalých představu fotoaparátu, ale údajně se jedná o výraz z latiny znamenající „pokoj“ či „budovu“. Camera je součástí nedaleké Bodleian Library, jedné z nejstarších knihoven v Evropě, a druhé největší ve Spojeném království. Nízký černý plůtek kolem budovy je téměř vždy „ozdoben“ desítkami bicyklů, protože stejně jako v Cambridži, i zde se hodně jezdí na kole.
Na vědárnu je úžasný pohled z věže vedle stojícího Univerzitního kostela svaté Panny Marie, a kdo má dobré plíce a silný žaludek, může vystoupat 127 úzkých točitých schodů nahoru. Ta vyhlídka na Oxford rozhodně stojí za to!
Fanoušci Tolkienova Pána prstenů či Lewisových Letopisů Narnie by si rozhodně neměli nechat ujít návštěvu slavné hospody The Eagle and Child, kde se oba velcí literáti scházeli a diskutovali o svých dílech a literárních nápadech. Hospůdka je to velice hezká a útulná, ale na posezení jsem si musela nechat zajít chuť – i ve všední den ve dvě odpoledne tam totiž bylo narváno. Moje děti za to byly nesmírně rády, protože na rozdíl ode mě chtěly do pizérie, a i náš bankovní účet se zatetelil blahem – pizzerka totiž byla mnohem levnější.
Po vydatném italském obědě (ty buffetové akce „sněz, co sníš“ jsou mor!) jsme se ještě prošli po centru a nakoukli do pár obchodů. Trochu jsme se zapomněli v dvoupatrovém knihkupectví, a když jsme vylezli, dost pršelo. Máme takový ošklivý rodinný zvyk nenosit deštníky, protože to většinou vždycky nějak přeběhnem jenom s kapucou, ale když jsme po deseti minutách dorazili zmrzlí a naproto promočení na oxfordské nádraží, začala jsem tento zvyk postupně přehodnocovat. Evidentně ne vždy kapuca stačí. Naštěstí však zrovna přijížděl vlak, a tak jsem se těšila, jak se v něm během hodinky do Londýna pěkně ohřejeme a snad i trochu oschneme.
Nevím proč, ale v narvaném vlaku nejenže netopili, ale ještě po chvíli zapli klimatizaci (!). Inu, otužilá Anglie... Byla jsem vděčná bordeláři, který na stolečku nechal noviny, a tak jsme si obalili džíny tiskovými zprávami o bouři Dennis, a novinové povodně odsály aspoň trochu naší kalhotové vláhy. Jak jsem děkovala Bohu, že bydlíme na kopci, daleko od Temže a můžeme se proto těšit do suchého teplého bytečku!
Doma mě přivítala tma a čtrnáct stupňů Celsia. Myslela jsem, že choť není doma, ale v posteli pod duchnou koukal na film a vypadal velice spokojeně. Připomněla jsem si šesté přikázání („Nezabiješ“), převlékla se do suchého, rozpálila topení na plné koule a v horké sprše posléze přemýšlela nad tím, že je pěkné přijmout některé anglické obyčeje, jakými je třeba dochvilnost, trpělivost a zdvořilost. Ale je také hezké uchovat si i některé vlastní národní zvyky – například topit v zimě!
