Píšete rádi? A uvažovali jste někdy, že byste napsali knihu? Řekněme, že máte na kontě pár blogů, které mají dobrou čtenost a pozitivní ohlasy, což téměř jistě vyvolá buď váš, nebo něčí jiný skvělý nápad, že by se to mělo vydat.
Týdny – měsíce – roky (podle míry sebevědomí a času) s touto myšlenkou urputně zápasíte, ale pak si jednoho dne sednete a všechno, co jste kdy napsali (nákupní seznamy a vzkazy typu „svačina je v lednici, k obědu si ohřej guláš“ se pochopitelně nepočítají), kopnete do Wordu. Dá to sedmdesát normostran, což je docela slušný základ, s kterým se dá teoreticky něco dělat.
Fáze první – Nadšení
Sedmdesát stran vás nadchne a řeknete si, že dopsat ještě takových padesát, šedesát stran, tak už je to na knihu. Psaní vás baví, a tak začnete v každé volné chvíli radostně a horlivě smolit další řádky.
Fáze druhá – Náraz do zdi
Netrvá dlouho a přijdete na to, že někdy sice jde psaní úplně samo a nestíháte ťukat, jak vám nápady lítají mozkem, ale někdy zase máte v hlavě vymeteno a musíte aplikovat sebedisciplínu. Jenom z nadšení se totiž padesát stran nevykřeše. Jak někdo vlastně dokáže zplodit strhující příběh na dvě stě stran, když vy máte momentálně problém rozepsat událost na dva listy? Čokoláda mizí pod rukama rychleji, než písmenka přibývají na obrazovce, a nápady docházejí. Právě jste pomyslně narazili hlavou do zdi. Hlavou ovšem zeď neprorazíš. Místo psaní koukáte z okna nebo na Instagram a přemýšlete, jestli ty vaše žvásty bude vlastně vůbec někdo ochotný vydat, a pokud ano, jestli to není jen zbytečné kácení tropických pralesů na vaše plky. Nebylo by lepší se na to vykašlat? Koneckonců nejste Hartl nebo Třeštíková.
Fáze třetí – Meta sta stran
Tempem starého unaveného šneka plazícího se po vyprahlé zemi přidáváte odstavec za odstavcem a stránku za stránku. Hurá, už je jich stovka! Další vzpruha a motivace pokračovat. Z rostoucího díla máte dobrý pocit, a teď už to snad doklepete do konce.
Fáze čtvrtá – Kecy, kecy, kecy
Cíl je sice teoreticky v dohlednu, ale opět (respektive stále) vás chvílemi napadá, zda váš černobílý výplod není jen slovní průjem. Nevzdáte se jenom proto, že jste už došli tak daleko.
Fáze pátá – Nechutné editace
Jenom proto, že jste dokončili rukopis, neznamená to, že je skutečně hotový. Teď je třeba si to všechno po sobě znovu přečíst, překontrolovat, překopat a předělat. Hodiny mravenčí práce! Napsat jednu krátkou kapitolku trvá hodinu, ale její editace taky jednu, klidně i víc. Věty, nad kterými jste po měsíce hodiny seděli, máte tak vryty do paměti, že už splývají do jedné. Pokud jste měli ještě před začátkem editování dojem, že by z toho mohla být docela zajímavá kniha, tak teď už jste zase na druhé straně kyvadla a říkáte si, že jen blázen by něco takového vydal, a ještě větší by to četl. Usínáte a probouzíte se s vlastními větami, a když vám na mysl přijde geniální slovní spojení a hned si ho nezapíšete, zapomenete jej. Ano, slova jsou skutečně jako motýli, přelétají a neposedí. Zní to možná poeticky, ale na autorském sebevědomí to teda moc nedodá.
Fáze šestá – Odeslání
Po celém tom dlouhém čase psacího těhotenství už rukopis berete jako své dítě. Když už máte konečně pocit, že je dostatečně připravené na vstup do světa (rovná se zachování vlastního duševního zdraví vám nedovolí v dalších úpravách pokračovat), rozhodnete se jej odeslat. Vytipujete si několik nakladatelství a s hrůzou zjišťujete, že to nemůžete poslat všem najednou a čekat, zda se někdo chytí. Takže hezky pomalu a postupně.
Fáze sedmá – Čekání na Godota
Průměrná čekací doba na posouzení rukopisu ze strany nakladatelství je tak dva měsíce. To je šedesát dnů dlouhého čekání, které si krátíte pravidelným kontrolováním emailu a studováním e-rad o tom jak vydat knihu. V nich se například dozvíte, že se vydává tak jeden prvoautor ze sta. Nemusíte mít Einsteinovo IQ na to, abych si spočetli, že vaše šance je v nejlepším případě 1:100, což není žádný zázrak. Respektive vlastně to je jedině na zázrak.
Fáze osmá – Zklamání
Když budete mít kliku, pověřená osoba vám napíše, že nemají zájem. Častěji se ale nedozvíte nic, a když se slušně připomenete, s trochou štěstí vám odpoví něco ve smyslu „děkujeme, odejděte.“
Fáze devátá – Zklamání za zklamáním
Během roku obešlete několik nakladatelů se zhruba stejnými nulovými výsledky, a tak začnete uvažovat o vydání svépomocí – když už jste si dali s textem takovou práci, tak ať nehnije na pevném disku počítače! Samovydání není problém, pokud máte peníze a všechno si zaplatíte (s penězmi je ostatně máloco problém). Většina z nás však nemá několik zbytečných desítek tisíc, takže dál zkoušíte zavedená nakladaleství. Třeba to jednou fakt vyjde a kniha vyjde!
Fáze desátá – Huráááááááááááááá
Kontaktní osobě v nakladatelství se rukopis zalíbil, a tak ho doporučí schvalovací komisi. To ještě není vhodná chvíle na otvírání šampusu, protože komise ho taky může bez mrknutí oka zamítnout, ale zázrak se stane tělem a rukopis je přijat k vydání. Teď už vás čeká jen podpis smlouvy, redakční úprava rukopisu, při které zjistíte, že i přes vaši důkladnou editaci tam zbyly desítky šílených chyb, ale šikovný redaktor ty mršky najde a zlikviduje. Začnete počítat měsíce do vydání, a pak konečně přijde...
...fáze jedenáctá – narodilo se nám knižní miminko, a jak krásně voní!
