Mé č. 1 začalo ve škole probírat Velký požár Londýna a k tématice této ohnivé katastrofy zahořelo nesmírným zájmem. Neváhala jsem proto tento plamínek roznítit, trochu ji protáhnout po bývalém spáleništi, no a zároveň
tím ve škole trochu rozfoukat mýtus, že jsem akční matka, která neváhá pro vzdělání potomstva ujít extra míli.
Velký požár Londýna je jedna z prvních dějepisných látek, kterou si malá Briťata lijí do hlaviček. (Vůbec první je zpravidla Noc ohňostrojů – Bonfire Night, což mě vede k myšlence, že Britové jsou ohněm nějak podezřele zaujatí.) Marně přemýšlím, jestli jsme se o tomto požáru učili v hodinách dějepisu i my, nebo jestli mě zrovna schvátil nějaký ekvivalent středověkého moru, či jsem prostě jen nedávala pozor. Pokud o tomto tématu také nic nevíte, vítejte v klubu, a čtěte dál. Pokud jste historií prožraní, gratulujeme, následující odstavec klidně přeskočte.
VPL alias Velký požár Londýna se rozhořel v roce 1666, což je sice velmi smutné, ale zase je to veselé zapamatovatelné datum. Můžeme jen litovat, že se tak nestalo 6. 6., ale až v neděli 2. 9. Ovšem ti z nás, kteří vědí, že 2. září podepsalo Japonsko bezpodmínečnou kapitulaci či mají alespoň stejně jako já to štěstí, že mají maminku Adélu, která má svátek právě druhý den po zahájení školní docházky, nebudou mít ani s dvojkou a devítkou žádný problém. Ale k věci. Za požár může pekař Thomas Farriner, přebývající v uličce Pudding Lane. Tomík zřejmě blbě uhasil pec, trochu se to vznítilo, a, jak praví české přísloví, už byl oheň na střeše. Toho léta bylo nebývale sucho a horko, takže dřevěný dům začal hořet jedna radost (resp. jedna starost), a od něj další a další, jak plameny hnal úzkými uličkami City silný vítr. Do středy 5. září shořelo 13500 domů, 87 kostelů, katedrála sv. Pavla a spousta dalších důležitých budov. Bez domova se octlo
200 000 lidí.
Během následujících deseti let se City, jež de facto lehlo popelem, zase postavilo na nohy. (Zbytku Londýna byla napařena daň z uhlí, aby se to mělo z čeho splácet.) Aby se na požár už nikdy nezapomnělo, postavil mu architekt Christopher Wren nedaleko ulice Pudding Lane památník, který se jmenuje prostě The Monument.
No a právě na něj jsme se s dcerami vydaly. Už na netu jsem si sice přečetla, že na tento tříset letý starý, nejvyšší samostatný sloup na světě nevede výtah, ale řekla jsem si, že šestiletá Estherka to nějak vyšlape, a ani ne dvouroční batole, co rádo capká do schodů, bude chvíli ťapat, a pak ho poponesu. Marně teď přemýšlím, kde se ve mně ten přehnaný optimismus bral. Už děsivá zkušenost výstupu na nejvyšší ochoz katedrály sv. Pavla, mimochodem také Wrenovo dílo, mě měla varovat. Nevím, proč tento inteligent přišel s nápadem udělat točité schody jen metr široké, když si přece musel uvědomit, že o pár set let později se na nich budou muset nějak duchaplně míjet desítky turistů.
Jako mladá jsem běhala patnáctistovky a coby bývalý vytrvalostní běžec jsem se proto rozhodla nasadil jednotné tempo a nepolevovat. Počítání schodů jsem zavrhla už při čísle tři, zejména proto, že čilé batole, co rádo capká do schodů, se mě drželo jako klíště už u pokladny a odmítalo nechat se byť jen postavit. Po asi půl hodině výstupu, kdy už jsem začala mít pocit, že jsme vrchol museli minout a ocitli se v nějaké osmitisícovce, neb se mi přestávalo dostávat kyslíku, jsem se odhodlala optat dolů jdoucí návštěvnice, jestli už se blížíme k cíli. Paní s úsměvem odpověděla, že už jsme téměř v polovině.
Nevzdali jsme se a a pokračovali vzhůru. A stálo to za to. Výhled byl úchvatný. Pochválila jsem své děti a odměnila je importovanou Margotkou. Doufala jsem přitom, že to starší se přestane hystericky lepit na zeď a panikařit z úchvatného výhledu, a to dvanáctikilové mladší, které jsem vynesla víc než tři sta schodů nahoru do výšky 62 m, se nechá aspoň na chvíli postavit, abych mohla dostát svému osobnímu heslu „přišel, viděl, vyfotil a nasdílel“. Nepodařilo se, a tak mám jako odměnu za celé úsilí dvě rozmydlené fotky, vyblejsknuté třesoucí se levou rukou.
Cesta dolů byla ještě horší, než cesta nahoru, ale zato mě bavilo pozorovat lidi, jak si to šinou nahoru. Vrcholně nesympatická mi byla např. blondýna, která schody doslova vybíhala a byla schopná je počítat ještě na devadesátém třetím schodu, kde jsem ji potkala. Náladu mi na 59. schodu naopak zvedl mladík, který měl pleť barvy popela (což mi v památníku Velkého požáru přišlo velmi empatické) a přes sevřená ústa cedil „what a f..., what a f...“
Dole mi usměvavá paní pokladní vrazila do ruky certifikát, kde stálo, že jsem zdolala 311 schodů (mimochodem zmínila jsem se, že jsem batole nesla bez přestávky i dolů?); to asi proto, aby je nikdo nepodezíral z toho, že sloup má ve skutečnosti schodů 3011. Pod sloupem jsme se skáceli na lavičku, snědli zbytek českých Margotek, německých Haribo a došli do nejbližšího britského Tesca dokoupit zásoby cukru.
Celou cestu domů nepřestal můj nadšený historik hovořit o tom, jaký byl výlet na Monument příšerný zážitek, a že už na něj nikdy v životě nevleze. To mě neskutečně povzbudilo, stejně jako to, když se mi později zeptala, jestli jsem jako malá také žila v roce 1666. Příště, až mě to zase chytne a budu mít chuť rozšiřovat obzory, tak z kredence vytáhnu starou konvici na čaj, ukážu Estherce, v čem se za mého prehistorického mládí vařila voda, postavím ji na plotnu a ukážu dítku, že oheň může být i modrý. Vyjde mi to na pět kroků a ještě jednou kávičkou v teple domova podpořím zájmy jak dějepisné, tak fyzikální.
P. S. Mimochodem věděli jste, že táborákový trhák Červená se line záře se zpívá na melodii anglické písně London's Burning, která hovoří o požáru Londýna?
