Jak jsem ředitelovala londýnské základce

Vrchní velení naší školy odjelo na dvoudenní pracovní pobyt a mně coby střednímu managementu připravilo ve jménu profesního růstu překrásný úkol strávit pátek třináctého předstíráním, že vím, jak řídit školu. 

 

Zároveň jsem obrdžela seznam rodičů a žáků, s nimiž byly v posledních dnech problémy, a nafásla číslo na horkou linku sociálního odboru ochrany dětí.

Ve čtvrtek odpoledne jsem se v dobrém rozmaru vrátila z konference zpátky do školy a přemýšlela, že půjdu dřív domů, nicméně jsem měla takový neurčitý pocit, že mám něco udělat, a jak jsem se tak pofklakovala po třídě, našla jsem na stole vzkaz od učitele čtvrté třídy. Psal, že jede zítra na výlet, že místo něj přijde supl, a ať na třídu občas kouknu, že byli tento týden takoví mladí a neklidní. Šla jsem mu za zprávu pěkně poděkovat a zároveň hodila řeč s kolegyní, jež profesně rostla skrz rádoby ředitelování ten den. Ujistila mě, že vše bylo super klidné,a že za celý den napsala asi dvě řádky na jedno z třiceti vysvědčení, jež máme za 14 dnů odevzdat, protože neustále řešila přestupky čtvrťáků a páťáků. Hned jsem se začala na pátek ještě víc těšit!

Pocit, že mám ještě něco zařídit, neustupoval, ale stále jsem si nemohla vzpomenout co, a tak jsem místo toho šla napsat do sborovny na tabuli denní rozvrh na zítřek. A protože jsem najednou získala dojem, že mám spoustu času, dokreslila jsem do rohu sluníčko a kolem pár kytiček, neb estetika je důležitá věc. Po zkušenosti z minula, kdy jsem při šéfování čelila nekonečné řadě řečnických otázek typu jestli zavřeme školu a půjdeme do hospody, jsem zároveň vyhotovila ceduli s nápisem:

Ne, nemůžeme zavřít školu už v poledne.

Ne, nemohu zvýšit platy.

Ano, můžete mi přinést čokolády, dortíčky, zmrzlinu či kafe od Itala.

(Btw obrdžela jsem prdlačku, o čemž se pochopitelně zmíním v pondělním hlášení skutečné ředitelce, protože taková neúcta k osobě nadřízené by se na pracovišti rozhodně neměla tolerovat!)

Přes již vrozenou pokoru (ano, Skromnost je mé prostřední jméno) musím říct, že jsem byla s výsledkem svého uměleckého denního rozvrhu spokojena. Zcela neskromně jsem také doufala, že někdo z vytříbeného slohu pochopí, že jsem na výšce absolvovala výběrový seminář kreativního psaní, a rovněž že sluníčko a kytičky nenechají nikoho na pochybách o tom, že jsem ve věku 8 – 10 let chodila na výtvarku do lidušky. (A proč se nepochlubit, když už jsem tak v tom nestoudném chvástání, vypracovala jsem se v kresbě za ty dva roky z dvojky z milosti na jedničku z milosti. S domácími švestičkami, jež jsem tehdy  soudruhu učiteli poctivě nosila, to samozřejmě nemá nic co do činění.)

I přes usmívající se sluníčko v rohu tabule mě ovšem neopustil pocit, že mám pořád ještě něco udělat, ale stále jsem nevěděla co, a tak jsem jen vyzvedla z družiny starší dceru, a vydaly jsme se na vlak.

Ten nám ujel před nosem, ale protože bylo teprve půl šesté, rozhodly jsme se pro courák, co jel o stanici vedle, a že zbytek dojdem. Cestou mi několikrát  volal manžel, který byl ten den na školení, ale nikdy jsem telefon z kabelky nevyštrachala včas, a pak to zase nebral on (ach, ty tunely!). Když jsme došli domů, překvapilo mě, že byt je prázdný, i usoudila jsem, že šel asi  s tříletou Péťou, o kterou se přes den stará, pokud teda není dítě ve školce, nakupovat. Rozhodla jsem se mu zavolat, načež jsem si všimla, že mám zmeškaný hovor z nějakého místního čísla, a projel mnou ochromující blesk v podobě rovnice Manžel + školení  = Petruška poprvé celý den ve školce.  Zároveň jsem si vzpomněla, jak jsem den předtím choti bodře slíbila, že Péťu do půl šesté vyzvednu, a také jak on před měsícem zapomněl ve škole starší dítě, když já jsem jela k zubaři, a jak jsme pak měli celý večer tichou domácnost.

Rychlostí Ussaine Bolta sprintujícího na londýnském olympijském stadionu jsme vyběhli z domu, a zároveň jsem telefonovala do školky. Ti mi sdělili, že dítě zrovna manžel vyzvednul, a v předtuše blesků a hromů (tentokrát nic co do činění s Boltem, jehož jméno samozřejmě v angličtině znamená Blesk) jsme se odebrali domů. Tam jsem se intenzivně modlila za to, aby se bouřka rychle přehnala. Když už jsem při modlitbě potila krev, přišel manžel, podivil se, proč jsem Péťu nevyzvedla, a já se omluvila za zapomenutí. Že prý ok a hlavně, že to dobře dopadlo.

A zatímco mi padal obrovský kámen ze srdce, došla jsem ke dvoum klíčovým závěrům:

1. Že si říďa nemohla vybrat spolehlivějšího a zodpovědnějšího člověka, který by měl druhý den na starost 240 dětí

a

2. že jsme si teď s manželem co se týče zapomínání vlastních dětí fifty fifty.