Doma máme podzimní tradici – vyjet za Londýn a strávit pár dní poznáváním britských krás. Letos padla volba na Wales, konkrétně pohoří Snowdonia, v němž se tyčí druhá největší hora Británie, Snowdon. Ta má stejně jako Sněžka...
...v názvu "sníh", jak mi došlo při psaní tohoto článku ("Blesk" a "Postřeh" jsou má prostřední jména.)
Moje vědomosti o Walesu začínaly tím, že tam dobře hrají rugby, že Wales se velšsky řekne Cymru (náhodná informace z historického románu přelouskaného před deseti lety) a končily znalostí, že patronem je svatý David, jehož svátek se slaví prvního března a Velšani v ten den nosí na klopě narcis. Vlastně ještě poznám velšskou vlajku s drakem a vím, že nástupci trůnu je tradičně udílen titul „kníže z Walesu“. Sečteno, podtrženo, znalosti na pětku podtrženou.
V rámci příprav na cestu jsem se rozhodla seznámit se trochu s velštinou, protože mi coby keltský jazyk přišla tajemná a fascinující. Nebudu zapírat, že její psaná podoba ve mně evokovala představy, že staří Keltové kamenem vyryli na odštěpky kůry písmenka a pak s nimi večer u ohně hráli předpotopní Scrabble. Vyhrál ten, kdo vytvořil nejdelší slovo s nejmenším počtem samohlásek. Jen tak si dovedu vysvětlit, že „prosím“ se velšsky řekne os gwelwch yn dda a že druhý nejdelší název místa na světě je právě Walesu a je jím padesátiosmipísmenková vesnice Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch s oficiálním zkráceným názvem Llanfairpwllgwyngyll. Kam se proti tomuhle hrabe náš urputný jazykolam „Třista třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo přes tři sta třicet tři stříbrných střech“ či populární diktátový chyták „Víly vily věnce a psi z vily na víly vyli“! (Jinak čistě pro zajímavost prvenství pro nejdelší název místa na světě patří novozélandskému kopci Taumatawhakatangihangakoauauotamateaturipukakapikimaungahoronukupokaiwhenuakitanatahu.)
Ubytovali jsme se v mrňavém univerzitním městečku Bangor, jež může se pochlubit pěkným visutým mostem sanfranciscového stylu přes Menajskou úžinu. Z našeho penzionku byl překrásný výhled na kopce Snowdonie, který však trochu hyzdila šíleně špinavá okna. Doma jsem se však zrovna připravovala na vzácnou návštěvu a hloubkovým úklidem strávila dva ponuré víkendy, a proto mě potěšilo, že někdo je schopný mít ještě zaprasenější okna než já. Ani o vynálezu prachovky se majitelům podniku podle všeho ještě nikdo nezmínil, a tak jsem si v jinak útulném ubytování přišla doslova jako doma.
Naším primárním cílem byl národní park Snowdonia. Moc jsem se těšila, že se po dvou měsících zase ocitnu v hornaté krajině, a mapa navíc slibovala, že pohoří je prošpikováno jezery, jezírky a jezírečky. Hned druhý den jsme proto sedli na autobus, který nás o hodinu později vyplivnul ve vesnici Llanberis u jednoho z největších velšských jezer Llyn Padarn.
Odtud je krásně vidět hora Yr Wyddfa (Snowdon) a kdo není líný tři až čtyři hodiny stoupat, může si užít rozkoš pohledu z výšky 1085 metrů nad mořem do hloubky i do dálky. Na Snowdon se dá ovšem stoupat také v sedě, a to zubačkou, ale proti jejím cenám byly i drahé rakouské alpské dráhy prakticky zadarmo, takže jsme sice nestanuly na vrcholu Walesu, ale zato jsme ušetřili sto liber. Svezly jsme se však na parní mašince, která vede po severní straně jezera a dovoluje si Snowdon také vychytnat, byť jen z dálky a zespodu. Starý dieselák, kde se okénka stahovala dírkami v koženém řemenu, byl i v říjnu plný komárů. Ty jsem na dceřin ustrašený pokyn kompletně vymlátila hřbetem pěsti (noviny ani plácačka nebyly po ruce) a aspoň na chvíli jsem si díky tomu připadala tak drsně jako můj hrdinný manžel, který dokáže flegmaticky zabít vzteklou vosu pouhým palcem pravé ruky.
Kousek nad vesnicí se tyčí zřícenina hradu Dolbadarn. K té manžel (vosobijce, ale nehoral) odmítl lézt, a tak jsme se rozdělili a on se vydal do Národního břidlicového muzea. Jeho fotky starého nářadí a polorozpadlých zrezivělých vagonků vypadaly stejně nudně jako zněl název muzea, ale choť si to moc pochvaloval a horlivě mi pak vyprávěl o těžbě břidlice v místním kraji. Inu, každému po libosti. Já s dcerami jsme se mezitím vydaly nahoru k hradu, kam vedla asi kilometrová cesta lesem, prorostlým zlátnoucím kapradím a propleteným zurčícími potůčky. Jsem Češka, a tak jsem pochopitelně začala okamžitě skenovat půdu a koukat po houbách (jen pár ožraných prašivek), a kromě toho jsem z hluboka dýchala svěží vzduch a opájela své smysly nádhernou přírodou. Jako bych byla doma na Šumavě!
Za vynaložené úsilí jsme se posléze odměnili v místní kavárničce, kde jsem si objednala pocukrovaný „velšský koláček” (picau ar y maen – welsh cake) plněný rozinkami a potřený máslem. Dušička tak měla pokoj, že jsem ochutnala alespoň jednu místní specialitu, a večer jsme proto s klidem mohli jít do číny, neboť tradici bylo učiněno za dost!
