Hlavně radostně!

Jsem přeučený cynik a pesimista. Jako puboš jsem si myslela, že je fakt vtipné všechno ironicky komentovat; že to ale ne všem připadá zábavné se ukázalo ve chvíli, kdy na mě nejflegmatičtější spolužák vyjel, že tím všechny s*#u. 

Přestože jeho slova zabolela a tnula do živého, přivedla mě k zajímavému poznání – i když nekradu, nevraždím a snažím se žít jako poctivý a pracovitý skaut (rovná se jsem vlastně celkem dobrý člověk), charakter v hloubi srdce má do ryzosti vážně daleko. Mé černé duši se ulevilo až pár měsíců poté, co jsem poprosila Ježíše o odpuštění všech svých špatností a rozhodla se žít podle něj, což bylo mimochodem nejlepší rozhodnutí mého života, a navíc ho korunoval pokoj a radost.

Cynismus a pesimismus však stále ještě někdy vystrkovaly své ošklivé růžky, i když jsem rychle pochopila, že člověk má sice svobodu říkat všechno, co si myslí, ale není to vždy ani moudré, ani taktní. Zápasila jsem i s negativními myšlenkami a vyčítala si je, ale pak jsem si někde přečetla, že nemůžu zabránit ptákům, aby létali kolem mé hlavy, ale můžu jim zamezit v tom, aby si na ní udělali hnízdo. A potom jsem v knihovně potkala Pollyanu, a ta je od té doby má nejlepší kámoška.

Pollyana, hrdinka stejnojmenné knihy americké spisovatelky Eleanor H. Porterové, je po celém světě známá svou „hrou na radost“. Tu ji naučil její tatínek, když působili jako chudí misionáři v zahraničí: Pollyana si jednou moc přála dostat panenku, ale v misijním barelu dorazily jen dvě berle. Holčička byla samozřejmě strašně zklamaná, ale její tatínek ji utěšoval: „Neplakej, že nemáš panenku. Zkus se místo toho radovat, že ty berle nepotřebuješ.“

Od té doby spolu začali hrát hru na radost, což spočívá v tom, že v každé situaci se musí najít něco, z čeho se člověk raduje. Pollyana ve hře pokračuje i poté, co se jako sirotek ocitne u své přísné a upjaté tety Polly, která o dítě vůbec nestojí.

Pollyana tetu navíc neskutečně dráždí svým pozitivním přístupem k životu, a zakrátko celá vesnice nemluví o nikom jiném než o této energické dívčině, která hru na radost učí všechny kolem, a tím mění jejich pohled na svět.

Protože mě kniha velice zaujala, rozhodla jsem se hru vyzkoušet v praxi, a zírala jsem, jak dobře se člověk cítí, když zjistí, že do té doby poloprázdná sklenice je vlastně poloplná. Najednou jsem taky viděla, jak jsem vlastně ohromně bohatá a šťastná, i když třeba majetkově a finančně možná nedosahuju ani průměru, a „jenom-chleba-se-sýrem“ začal být „sláva, chleba-a-dokonce-se-sýrem“.

Navíc mám kde bydlet, co si oblékat, a můžu si dokonce vybírat! Žiju v míru, kolem mě se nestřílí, nepadají bomby, netřese se země a nebouchají sopky. Jsem zdravá, můžu chodit, vidím, slyším, cítím vůni květin i sladkou chuť čokolády. A můžu si tu čokoládu dokonce i koupit! Jsem vlastně úplně štastný člověk! Angličtina tomu říká „count your blessings“ (počítej svá požehnání), a často platí, že ne každý šťastný člověk je vždy vděčný, ale každý vděčný člověk je šťastný.

Pollyanin princip ale rozhodně není takové to laciné pozitivní myšlení či popírání a ignorování toho špatného, naopak. U Pollyany se dá dokonce s trochou nadsázky říct, že vlastně nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř, a proto by člověk měl být rád za všechno dobré, co mu ještě zbývá. Je ale v pořádku si někdy postěžovat, poplakat a zlobit se. Ale všichni asi máme ubíjející zkušenost s nějakým kolegou či kolegyní, která si od rána do večera stěžuje jak Trautenberk, kdy je kyselo moc kyselý a bramboráky moc bramborový.

Včera jsem se bavila s londýnskou známou, která má příbuzné v Mexiku, a opatrně se jí zeptala, jestli jsou po tom ničivém zemětřesením v pořádku. S úlevou odpověděla, že všichni přežili, načež dodala, že ale přišli úplně o všechno, a i ti, jejichž domy nespadly, tak se zpět stejně vrátit nemůžou, protože byla narušena statika. Ale povolili jim vyzvednout si tam pár věcí! Pak ještě zmínila, že v místě vládne  skvělá atmosféra komunity, a spousta lidí pomáhá, jak může. Kde ale budou bydlet a z čeho žít, to zatím nikdo neví. „Ale aspoň to přežili!“, dodala optimisticky na závěr, a já ji i ty lidi tam za to v tu chvíli nesmírně obdivovala.

Optimismus a radost je někdy hodně tvrdá práce, a když se přistihnu ve spirále negativních myšlenek, musím je někdy vysloveně vědomě zarazit a přinutit se děkovat za všechno dobré, co mám. Jakmile začnu, seznam se rozrůstá, s každou vyjmenovanou věcí je mi líp, a mraky jako by se trochu rozehnaly. Inu, radostná mysl, půl zdraví!

Před léty jsem učila v soukromé škole, blížil se konec školního roku, já byla těhotná, přetažená, unavená, nevyspalá a zápasila s ranními nevolnostmi. Děti byly nesoustředěné, utržené ze řetězu a svítící slunce, proměňující místnost v malou pec, mělo na jejich chování také neblahý dopad. Celkem brzy bylo jasné, že pokud nedojde k radikální změně, vzájemně se ve škole buď pozabíjíme, v lepším případě aspoň sežereme.

Vzpomněla jsem si na kámošku Pollyanu a představila ji dětem. „Hra na radost“ je také velice zaujala, a každou hodinu jsme začínali „radostnou chvilkou“. Během půl dne se atmosféra ve třídě proměnila a najednou zase byla radost tam být (i když jsem furt byla unavená, přetažená a hlavou napůl v míse).

Děti dostávaly bod za každou zmíněnou věc, ze které se můžeme radovat, a vítěz dostal na konci týdne malý „radostný diplom“. Totální vítězkou se nakonec stala holčička, která dostala o přestávce pět minut na „trestné lavici“, protože při hodině neskutečně vyrušovala (ale radovala jsem se, že byla jediná, kdo vyrušoval!). Byla z toho chvíli smutná, ale po chvíli vyšvihla ruku do vzduchu (já se samozřejmě radovala, že teď už nevykřikuje), a když jsem ji vyvovala, tak hrdě a s úsměvem prohlásila: „Mám sice o pět minut času méně na hraní, ale raduju se, že to není minut deset!“