Už od malička jsem byla vedena k přiměřenému oblékání vzhledem k momentálnímu počasí i ročním dobám. V létě se nosily šortky a tričko, na podzim džíny, tričko, svetřík a lehká bunda. V zimě se pod džíny musely natáhnout hnusné
vytahané okrové punčochy a tlustá zimní bunda. Také s botami to bylo jednoduché - polobotky na jaro a podzim, v létě sandály, v zimě kozačky. Co řešit?
Jaký byl můj šok, když jsem poprvé přijela na konci října do Londýna a zjistila, že takovýto oblékací systém za Kanálem tak úplně nefunguje. Jakž takž přiměřeně se ještě oblékají Asijci a přistěhovalí Evropané, ať už západní nebo východní. (Na tomto místě je třeba poznamenat, že pro Brity neexistuje něco jako „střední Evropa“ a my Češi jsme tudíž východoevropané, něco jako Poláci, Ukrajinci nebo Rusové.)
Co se týče extrémů v oblékání, jednoznačně vedou Angličané a černoši. Angláni chodí v létě stejně jako my v kraťasech a tričku, na jaře a na podzim ale klidně vynechají naši lehkou bundičku (Británie přitom v té době není zas o tolik teplejší než české šíře a délky), zato v zimě! Jak známo, Britské ostrovy jsou oteplovány Golfským proudem, a to tak, že hodně. To, co je pro nás průměrná až teplejší zimní teplota, tj. tak kolem té nuly, je pro místní obyvatele už šílená kláda, protože tady je v prosinci až únoru většinou něco mezi +5 až +10° C. V té době se Anloši ještě oblékají přiměřeně, zvlášť vane-li ostrý a lezavý vítr z Atlantiku (holt ani ten Golfský proud není všemocný). Ale jak vyleze teplota nad deset a na obloze se rozsvítí žlutá koule, spousta Angličanů neváhá, zimní bundy nacpe do almary a vytáhne šortky. Někdy přemýšlím, jestli si to pak třeba odstůňou, protože už naše moudré prapředkyně nám vštěpovaly do hlaviček, že jarní slunce je zrádné. Na vlastní kůži jsem měla tu pochybnou čest si to vyzkoušet, když jsem jako malá vyrazila v březnu v tričíčku a nadutě ohrnovala nos nad těmi brtníky, co mají kabát, když už je přece tak krásně. Pravda, zima mi nebyla, ale má obranyschopnost na to asi měla jiný názor, a já měla čas o tom po zbytek týdne přemýšlet v leže, s obkladem na krku.
Proti černochům jsou ovšem Anličani máčové. Myslím, že nemálo z nich ani nezná termín ponožka, protože se vůbec neobtěžují je nosit, v létě ani v zimě, do toho ještě spousta žen nosí v zimě otevřené boty, aby jim na ty klouby jó táhlo. Tvrdí však, že zimu necítí. Pochopila bych tento přístup od Eskymáků, ale od černochů, kteří si neustále stěžují na to, jaká je v Anglii zima a jak jim chybí slunce, mě to při nejmenším překvapuje. Titíž lidé si na druhou stranu začnou už v září k sandálům oblékat zimní kabáty, jež nosí až do května či června, pokud se post-jarní období nevyvede a Oskar trucuje za mraky. Už jsem si zvykla i na to, že také v létě vždy potkám nějakého maníka se zimní kuklou na hlavě.
Odlišné názory na oblékání se samozřejmě projevují hlavně na dětech. Zatímco anglické děti, tedy především holčičky, chodí v zimě, v létě do školy v šatečkách, k nimž mají jen ponožky, černošské děti jsou navlečené jak pumpy a na sobě mají tílko, pak tričko s dlouhým rukávem, na něm tričko s krátkým rukávem, jež je součástí uniformy, a na tom uniformní mikinku. Pod kalhotami ještě punčocháče a na nich ponožky. (To jsou přitom děti těch žen, co chodí celou zimu sice v zimním kabátu, ale naboso.) Rodiče trvají na tom, že si junioři mikinu nemohou sundat ani v teplé třídě, aby nenastydli.
Děti na to ovšem o přestávkách, jež tráví na volném prostranství před školou, těžce dlabou, a jak malí Angličané, tak malí Ghaňané svorně létají po hřišti v plus pěti stupních v mikinách, a nikoho to vůbec netočí.
Začíná léto. Počasí se maximálně vydařilo, rtuť teploměru dnes bez obtíží dosáhla příčky s číslem 25° C. Oblékám si lehkou sukni a tričko, Estherka má vzdušné bavlněné šatičky a jdeme ven užít si sluníčko. Můj africký manžel jde s námi, a hle – už přešlapuje na chodbě, oblečený, připravený. Vyteplený v manžestrákách, vysokých zimních botách, tričku, tlustém svetru a baloňáku. A jestli prý potřebuje i čepici. Probodávám ho pohledem. Inu, další maník se zimní kuklou na hlavě...
