Vždycky jsem milovala hory a moře. Lásku k horám si vychutnávám na rodné Šumavě, a laskat se s mořem mám zase dost příležitostí zde na ostrově, v Anglii. Je ale moře a moře, a pláž a pláž.
Jihovýchodní anglické moře – říkejme mu třeba Kanál, protože se tak jmenuje – má barvu oblohy. Jinými slovy, když je hezky, je moře královsky modré, a když je hnusně, má voda šedesát odstínů hnusné šedi. Ošklivě je zde ovšem častěji. Člověk by proto skoro považoval anglické břehy za průměrné, a v porovnání s jadranskými, středomořskými či thajskými za dokonce silně podprůměrné, kdyby však neměla ostrovní země v rukávu eso: Sněhobílé křídové skály. Přestože nejznámnějšími křídové útesy jsou ty doverské, objímají bílá skaliska skoro celé jihovýchodní pobřeží Britských ostrovů, kdežto na světě se jimi může pochlubit jen miniaturní kousíček Francie, pidi-dánský ostrov Mon a německá Rujána.
Angličané sice nemají skvělé počasí na koupání, ale zato jsou otužilí, do moře lezou v každé roční době (v zimě tedy méně), a hlavně si mohou vybírat, jakými bělostnými křídovými panoramaty se přitom budou kochat. Kam se hrabou palmy! Nedávno jsem ve slevě urvala kalendář Britská pobřeží, v němž mě naprosto uchvátil pohled na souskalí zvané Seven Sisters (Sedm Sester), a tak když přijeli na návštěvu známí z Čech a chtěli vidět moře, naplánovala jsem k Sestrám výlet. Předpověď navíc slibovala slunečno a neskutečných anglotropických 24 °C, což je podle anglického komentátora nedávné královské svatby „spalující horko”.
Z Londýna je to hoďka a čtvrt vlakem a potom dvacet minut autobusem zvaný Pobřežňák (The Coaster), takže to máme doslova za rohem. Doma jsem poctivě nastudovala mapu oblasti, která slibovala kousek od skal parkoviště, infocentrum, záchody a restauraci, v níž jsme plánovali poobědvat. („To bude romantika! Tradiční hranolky a ryba s výhledem na blankytné moře!”)
Na rozdíl od manžela, s nímž je radost se ztratit, nemám dvakrát velký orientační smysl. Čtení z mapy mi ale (většinou) potíže nedělá, a proto mě značně zaskočilo, že když jsme vystoupili u infocentra, bylo moře kdovíkde a bílé skály, po nichž chodili lidi velikostí mravenečků, se tyčily zdánlivě na druhém konci Anglie. Vrozený optimismus mě však neopouštěl, a nadšený pracovník infocentra se taky tvářil, že na pláž je to jen slabá míle, to jest kilometr a půl, a ukázal mi cestu na mapě: “Tady půjdete takhle přes kopec nahoru, a cestou se můžete kochat úchvatnými výhledy našeho jedinečného národního parku,” ševelil pán. Starší dceru, jíž by kyselost v obličeji záviděl i citron ponořený v octu, se zas snažil rozveselit slovy, že půjde po stezkách, po nichž se před miliony lety pohybovali mamuti, a na pláži si pak může nasbírat nějaké hezké zkameněliny nebo chytat kraby. Tedy přesně slova, která vlijí život do žil každému puberťáku, nucenému fyzicky se pohybovat bez možnosti zírání do obrazovky!
Nevím, jestli má pán z infocentra tušení, jak dlouhá je ve skutečnosti míle čili kilometr a půl, ale hádám, že ne, tedy pokud neměl na mysli míli velšskou, která je dlouhá šest kilasů, a omylem pak zapomněl použít adjektivum “velšská”. Naštěstí nám však na druhý pokus (zahlédl protáhlé obličeje známých, zvyklých všude jezdit autem) ukázal rovnou cestu podél meandrující říčky, takže všichni jen remcali na dálku, a nikoli stometrové převýšení nad hladinou moře.
Podle mě to ale byla nádherná dvou až tříkilometrová procházka, vedle nás se na travnatých převisech plných květin klidně pásly ovce, nad námi kroužili křičící rackové a v říčce jsem zahlédla plavat garnáta alias krevetu. Není divu, že celé údolí tvoří spolu s křídovým útesem Sedm sester, pojmenovaných podle svého tvaru a uskupení, národní park!
Na romantický oběd v restauraci jsme však mohli zapomenout („mami, a co teda bude k obědu?” – „ta svačina, co sis snědla ve vlaku”), ale chleba se sýrem přišel po tom meandrujícím maratonu taky k chuti. Dcery se šly ochladit do třináctistupňového moře, a protože zrovna začal odliv, vydala jsem se ke skalním rybníčkům lovit na webu slibované kraby, garnáty a hvězdice. Brzy jsem se vrátila s nohami rudými jak rak, se síťkou plnou řas a chaluh, ale bez jediného mořského plodu.
Vášeň lovecká mě sice opustila, ale ta fotografická mi nedovolila dlouho posedět na dece, a tak jsme s dcerami přebrodily říčku a vystoupaly až k strážním domkům na druhém břehu. Od nich je totiž právě ten dechberoucí pohled na zátoku a Sedm sester, který mě tak uchvátil ve zlevněném kalendáři. Sokolí zrak odtud dovolí spatřit i maják Belle Tout na nedalekém oblíbeném místě sebevrahů, skalách znavých Beachy Head.
Naše nadšené vyprávění, jakož i vlčí hlad, pak zvedlo z deky i české přátele, a nechali se ukecat k výstupu na samotných Sedm sester. Když nahoře konečně popadli dech, přestali mi nadávat a mladší dcera se z výstupu po nejkratší, ale zato nejprudší cestě nahoru dovybrečela, pokochali jsme se strhujícími vyhlídkami a shodli se, že to za ten pot, krev ( dcera puberťačka si ukopla palec) a slzy stálo, a to i přesto, že restauraci mezitím zavřeli. Byl to zkrátka nádherný výlet na nádherné místo v nádherném dni. Jediné, čemu nerozumím, je výroku známých, že doufají, že příště pojedeme někam blíž, a že si předtím hlavně sami nejdřív prostudují mapu!
