Když jsem před mnoha lety dorazila do Anglie, všimla jsem si s postřehem sobě vlastním, že v určitou dobu začala spousta lidí nosit na klopě kabátů jakési pochybné papírové červené kytičky, a najednou "kvetly" všude.
Neřešila jsem to do chvíle, než mi v ruce přistály školní osnovy vlastivědy pro první třídy, kde stálo, že mám děti vzdělat na téma 11. listopad – Armistice Day (nebo též Remembrance Day). Nelenila jsem a našla si ve slovníku, že armistice znamená příměří, a pročetla materiály zdarma zaslané Královskými britskými legiemi (Royal British Legion). Člověk nepotřeboval IQ génia na to, aby pochopil, že ony červené kytičky reprezentují vlčí máky, vztahují se ke Dnu smíření (v ČR Den veteránů), a nosíme je proto, abychom si připomenuli všechny ty, kdo padli v obou světových válkách i jiných ozbrojených konfliktech, např. v Afghánistánu.
Vlčí máky se staly symbolem Dne veteránů už v roce 1920 a jsou odvozeny od slavné básně vojáka Johna McCrae “V polích flanderských”. Vypraví se, že tuto báseň napsal McCrae den poté, co byl svědkem smrti svého kamaráda, a v básni popisuje, jak se flanderské pole, kde se nacházejí hroby vojáků, začervenalo vlčími máky. Tato báseň se také často cituje při vzpomínkových akcích, které se konají v neděli po Dnu veteránů.
Vždycky jsem měla historii ráda, ale přesto mi nějak uniklo (asi jsem zrovna měla chřipku, když se to v dějáku probíralo), že první světové příměří bylo podepsané 11. 11. 1918 v 11hodin (zřejmě na radu Járy Cimrmana, který velmi brojil za používání zapamatovatelných datumů co se důležitých historických mezníků týče). Každého 11. listopadu se tedy v UK a dalších zemí pomyslně zastaví čas a drží se dvě minuty ticha vzpomínek za padlé a jejich rodiny. Velmi kvituji, že k této tradici jsou vedeny i malé děti na základních školách.
Další zastavení se koná pak ještě na Vzpomínkovou neděli, což je ona výše zmiňovaná neděle hned po jedenáctém listopadu. V blízkosti památníků obětem válek zastaví policie za pět minut jedenáct dopravu, v jedenáct zazní fanfára, výsřel nebo zvony Big Benu a drží se dvě minuty ticha. Poté následuje ceremonie, spojená s pokládáním věnců, udělaných z umělohmotných vlčích máků, aby déle vydržely. Tohoto aktu se kromě vysokých vojenských a politických činitelů pravidelně účastní i britské královna a ostatní členové královské rodiny, a večer je to v hlavních zprávách.
Vlčí mák nosím na klopě pravidelně a s hrdostí; letos jsem si jich zakoupila (příspěvek je dobrovolný) dokonce několik. Ne, že bych byla takový nadšenec, mohu za to poděkovat svému kojenci, který se po nich vrhal s rychlostí, za niž by se ani 109. stíhací peruť nemusela stydět. Nevadí mi to ale, peníze jdou na dobrou věc, pomáhají veteránům či jejich rodinám, a Královské britské legie se zároveň starají o výuku historie. Takže – “ať nikdy nezapomeneme…”
P. S. Tato věta – motto Dne veteránů – je speciálně věnována asi padesátiletému řidiči autobusu linky
č. 36, který byl v blízkosti památníku obětem války zastaven policií včera, o Vzpomínkové neděli, v 10.55. Poté, co jsem šla tohoto řidiče poprosit, aby mě nechal vystoupit, mi nepříliš logicky odpověděl, že neví, co se děje a proč stojíme. Vysvětlila jsem mu, že brzy začne vzpomínková akce, a proto je zastavena doprava, a znovu zopakovala prosbu o otevření dveří. Znechuceně mi otevřel dveře a poté se jal neméně znechuceně sledovat skupinu veteránů. Takže znovu – “ať nikdy nezapomeneme…”
