Jak je možné, že už je konec prázdnin, když teprve nedávno začaly? (Být to školní rok, tak je teprve druhý týden a čas se vleče jak hlemýžď na písku.) Tak se pochlubte, kdo byl letos odvážný a cestoval do zahraničí? Adrenalin, že?
Spolu s tisícemi dalších Čechů žijících v Británii zachtělo se i mně uvidět zase po roce svou rodinu a navštívit rodnou hroudu. Byl červen a v Anglii začala po měsících relativního klidu a postupného rozvolňování sílit Delta, která přemohla i naši domácí britskou mutaci Alfu. Evropské zprávy to prezentovaly jako morovou ránu a země EU se předháněly v tom kdo a jak zabrání vstupu Britů na své území, a do toho ten brexit. Málem mě proto omylo, když i Vojtěch prohlásil, že Británie je na zákaz, načež týden na to zcela obrátil a nechal se slyšet, že naočkovaní Češi mohou vstoupit na území koruny české nejen bez karentény, ale i bez testů.
Letenky jsem měla už dávno (přerezervované z letošních Velikonoc, jež byly přebukované z Vánoc, a ty zase byly přesunuté z loňských Velikonoc), ale mít jízdenku ještě neznamená, že skutečně někam můžete jet, což v době covidu platí stonásobně. Letenky mi navíc před létem bez udání důvodu třikrát zrušili, a tak jsem se naštvala a koupila si jízdenky na autobus – ten snad pojede a těch osmnáct hodin v autobusu s hadremu na obličeji nějak zvládnem. A jako bonus si ještě užijeme evropský road trip, při kterém uvidíme cestovatelské trháky typu tmavý podmořský vlak mezi Doverem a Calaisem, zaplivané bruselské autobusové nádraží, ospalý noční autobusák v Lucemburku či předraženou německou benzínku. Takovými instagramovými hity se letos každý nebude moci pochlubit!
Prázdniny nám vesele utekly. Vystřískali jsme maximum z toho, že se nacházíme v centru Evropy, uprostřed Schengenu a vlastníme pasy EU, a tak jsme si odskočili i do italských Benátek či rakouských Alp. Díky tomu všemu jsem se stala poměrně zběhlou v evropských cestovatelských semaforech, vstupních podmínkách, příjezdových formulářích a zejména přehršlí neustálého testování dětí (mně v žilách koluje AstraZenecca). Naštěstí ale jako učitelka vydělávám strašně těžké prachy a nevím, co s nimi, a tak mi bylo potěšením každou chvíli vyhazovat peníze za ty samé testy, kterých jsem si z Anglie zadarmo přivezla plný kufr, neb je fasujeme ve škole.
Navzdory ostříleným cestovatelským zkušenostem jsem byla před cestou do Londýna značně nervozní, protože jednak bylo potřeba všechno zabalit, zvládat vlastní i dětské zklamání z toho, že odlétáme a rodinu zase na hodně dlouho neuvidíme, dále objednat povinné PCR testy po příletu do Británie, protože bez nich nejde vyplnit příjezdový formulář, a současně v Česku načasovat poslední testy před cestou tak, aby odpovídaly anglickým požadavkům. A přitom všem doufat, že ten let zase nezruší, protože tím by padlo celé pečlivě postavené domino.
Cesta na letiště začala slibně – přišla šílená bouřka a někdo nechal v autě pootevřené okénko, takže jsem hned po vyčerpaném dosednutí na sedadlo spolujezdce získala pocit, že jsem upadla do hlubokého šumavského močálu. Rychle jsem si domů skočila pro pár osušek a jedny suché džíny, do kterých se v nejhorším převleču na letišti. Naštěstí jsem za ty dvě hodiny cesty ale relativně oschla a zbytek dosušila na dámských záchodcích, takže už jsem nevypadala počuraně a mohla se věnovat své oblíbené zábavě – čekání na otevření odbavovacích okének. Tentokrát jsem měla za cíl být jako jedna z prvních ve frontě, protože mi bylo jasné, že kontroly všech dokumentů a testů zaberou děsně času, a jak mi chmurně sdělil pán na přepážce, ani na to nebyli vybaveni čtečkou QR kódů.
Po slavnostním odbavení a smutném rozloučení s rodiči zbýval poslední krok před úlevným vydechnutím v letištní hale – prokázat se palubním lístkem a pasem policii ČR. Na pasovce nebyla žádná fronta, a tak jsme slušně pozdravili sympatického policistu a bez vyzvání předložili pasy. Pán právě svačil koblížek, vesele nás ignoroval a hlasitě se bavil s kolegou o tom, jak tady v Praze na hranicích nedávno zachytili hledanou osobu. Poté si před námi pomalu olízal všech deset ocukrovaných prstů, a když už jsem se děsila, že těmi oslintanými rukami hrábne po našich zánovních pasech (je očkován, není očkován? Má covid, nemá covid?), utřel si je do suchého ubrousku. Použít vedle stojící dezinfekci ho nenapadlo, ale tak nejsme cíťové a budujeme stádní imunitu, že jo. Možná jsem mu měla na rozloučenou olíznout přepážku, ať jsme si ve vyměňování bakterií kvit.
Do odletu zbývala hodina, a tak jsme se pohodlně usadili ve skvělé letištní restauraci a objednali poslední české jídlo, když tu náhle volá manžel a ptá se, kde jsme. Matně mi problesklo hlavou, že už jsme spolu pár dnů nemluvili a jestli si vůbec uvědomuje, že se dnes vracíme, ale naštěstí píšu všechny důležité datumy do kalendáře, takže nás jistě čeká s otevřenou náručí.
„Jsme na letišti,“ hlásím mu.
Manžel (zaraženě): „Na letišti? Co děláte na letišti?“
„Jedeme domů přece.“
„Vy jedete domů?! Dneska? To mi nikdo neřekl!“
„Vždyť je to napsané v kalendáři.“
„Ne, to mi vůbec nikdo neřekl.“
„Je to v kalendáři v ložnici, hned vedle skříně.“
„O tom já vůbec nic nevím. A v kolik teda dorazíte?“
(Těžký život dyslektika aneb Ať žije dokonalá manželská komunikace!)
Domů jsme se dostali už relativně bez problémů v jednu ráno. Pravda, letadlo v doznívající bouřce chvílemi trochu houpalo, ale na britských hranicích to šlo rychle a díky zpožděnému vlaku jsme po šíleném úprku příletovou halou chytli i jeden z posledních nočních spojů na kraj Londýna. V Londýně v noci metro ani vlaky nejezdí a nechtělo se mi uprostřed noci čekat s dvěmi unavenými dětmi a dvěmi těžkými kufry na dva autobusy, co by nás odvezli domů, a tak jsme vzali taxíka. Ocenila jsem, že pán neměl potřebu se mnou nijak konverzovat o blbostech, protože to bych už vážně nedala, a za své krásné mlčení si proto vysloužil větší diško. Také je potřeba pochválit manžela, že měl doma pěkně uklizeno, i když nás nečekal, a zároveň se mu veřejně omluvit – v kalendáři sice bylo napáno, kdy se z Čech vracíme, a dokonce několikrát. Ale díky všem těm rušením letů a změnám nebyl ani jeden datum příletu správný...
