Jsou prý hluční, namachrovaní, neurvalí a skrbliví. Nedodržují pokyny, všechno ví nejlíp a nevylezou ven bez ponožek v sandálech a s igelitkou v ruce. Všude mluví česky a jsou nakrklí, že na to obsluhující nereagují. Fakt jsou?
Mediální obraz českých turistů je smutný. Co smutný. Je příšerný! Děsivý! Šokující! Člověk by se při čtení článků o našincích na dovolené za své pěkné české kořeny skoro styděl. Nejsem žádný velký cestovatel, ale zato žiju v osmimilionovém Londýně, kde jsou na 1572 km2 nahňácány snad všechny národy světa, a tak si troufám říct, že mám o národních mentalitách trošililinku přehled, i když samozřejmě zkreslený naším vytržením z místa rodiště a životem za Kanálem. Čechů znám v Londoši hafo a chovají se tam většinou slušně, mluví anglicky, pracují a nevyčnívají, i když sem tam se nějaký osel taky najde, jako ostatně všude.
Letos jsem však vyrazila na pravý český poznávací zájezd do Rakouska s pravou českou cestovkou, a těšila se na nové cestovní a kulturní zážitky. Sociální média sice varovala před přílišným pobytem s Čechy na cestách, ale nedala jsem se zastrašit. Nasmažili jsme řízky, protože za prvé jsme Češi, za druhé jsme vyjížděli v půl sedmé ráno a celý den měli být na cestách jen s několika krátkými zastávkami, a za třetí byl děsný hic, takže moderní zdravé salátky by ovadly do několika hodin, kdežto řízan vydrží všechno.
První, co mě na hlučných Češích v autobuse zarazilo, byla jejich tichost. Nikdo neřval, nehulákal a nepouštěl hlasitě hudbu. Dle starých českých pověstí měli všichni cestou machrovat, kolik toho už viděli a kde všude byli, ale nic takového se nedělo, a tak jsem si nerušeně četla knihu, kochala se výhledy a žvýkala přitom ostrouhankované vepřové. Když to vezmu kolem a kolem, tak klidnou cestu autobusem jsem vlastně ještě nezažila.
Při první rakouské zastávce došlo na lámání chleba v podobě dodržování pokynů průvodkyně, a to zejména co se ukázněnosti a času odjezdu týče. V srdci Anglie jsem obklopena národnostmi, pro něž je čas relativní imperialistický pojem, a zastávají proto názor, že my máme sice hodinky, ale oni čas. Coby zástupkyně ředitele a častý organizátor výletů mám tedy zkušenost, že když se řekne „odjezd přesně ve dvě“, vysvětlí si to někteří jako že tak do čtvrt na tři by to chtělo pomalu dorazit, aby se ideálně kolem půl třetí mohlo odjet, a i ta půle je důvodem k oslavě. (S tím se samozřejmě počítá, a proto se ohlašuje odjezd na druhou.) Nikoli však na naší poznávačce. Účastnící zájezdu byli usazeni před ohlášeným časovým znamením, a skutečně se odjíždělo úderem druhé hodiny. A každému to navíc přišlo normální!
Největší kulturní šok měl však teprve přijít: V hotelu jsme měli polopenzi s kontinentální snídaní, a dle internetových příruček si teď měli naši hraboši začít ládovat igelitky jídlem, protože přece nebudou utrácet drahé peníze ochutnáváním pochybné místní stravy. Tašky ani kabelky si ke snídani však nikdo nepřinesl, a zarazil mě i fakt, že se nemazala ani houstička na cestu, i když tam bylo jídla prokazatelně víc než dost. Ba co víc, kolegové turisti při zastávkách kupovali a chválili místní jídlo, a dokonce (a to už se skoro bojím napsat, aby mně nějaký odborník na českou turistiku neposlal e-facku) si ho objednávali německy, říkali přitom dobrý den a slušně prosili a děkovali!
Ponožky v sandálech se rovněž nekonaly, ale přece jen jsme byli v horách a ne na chorvatské pláži, takže to se asi nepočítá. Přiznám se však, že jednou jsem se je snažila vnutit své sedmileté dceři, neboť jsem věděla, že budeme ten den běhat po čtyřicítkou rozpáleném městečku u italských hranic, nicméně teď je pouhých patnáct stupňů a jsme vysoko v horách. Módou protřelé dítě však opáčilo, že já sama kdysi prohlásila, že ponožky do sandálů se nenosí, a že nebude tedy vypadat jako blbec. Takže sice ráno mrzla, ale nedráždila módní policii oponožkovanou nohou!
Česká dovolená byla úžasná, a marně jsem přitom přemýšlela, kde se berou všechny ty posměšné články a kdo je vlastně píše. Zlí a nenávistní cizinci, kteří si na náš prťavý národ zasedli a chtějí nás zašlapat do země a ukázat nám, jak jsme malí a ubozí? Nikoli – vytváříme si je sami, a jako je člověk člověku vlkem (homo homini lupus), tak je evidentně ještě navíc Čech Čechu katem. Oslové a hovada jsou samozřejmě všude, ale co mě se týče, pokud budu chtít na klidnou poznávací dovolenou, volím Čechy. A kdo mi nevěří, ať si zkusí vycestovat s jinými národy světa!
