Odchovaná na šumavském skoro-venkově a rozmazlená luxusem nebes se dotýkajícího balkonu (bydleli jsme v pátém patře), zvykla jsem si v létě při spaní na pravidelnou dávku čerstvého nočního vzduchu. V Londýně už jsem pak musela
být trochu opatrnější, a pokud jsem nechtěla mít spolu s čerstvým smogem návštěvníy s hrabivými pacičkami, musela jsem svým touhám přivřít okenice.
Úplná krize ovšem nastala, když jsme se přestěhovali do přízemí. Byl však podzim a já byla nadšena z toho, že už nemusím vytahovat sedmikilový kočár s šestikilovým řvoucím dítětem a dvacetikilovým nákupem do prvního patra. K tomu ještě pěkná předzahrádečka, z níž jsem pohotově vyškubala keře, jež tam do země naflákala stavitelská firma, a jako jediná z celé čtvrti jsem hlínu osázela mnohem působivějšími kytkami. Větrání mě moc netrápilo, byl říjen a do léta daleko.
Než jsem se však nadála, byl tu květen a první pařáky. Překvapilo mě, jak rychle mohou tři lidé vydýchat veškerý kyslík v místnosti 5x3m, a když jsem rozespalá seděla u otevřeného okna – zkazky vykradených sousedů by mi nikdy nedovolily se v noci od okna v přízemí svévolně vzdálit – snila jsem o klimatizaci, kterou zapnu z postele stisknutím jediného tlačítka, a na níž si nastavím čas, kdy se sama vypne. S takovou utopií v hlavě se mi pak pochopitelně usínalo ještě hůř.
Ne, že bychom neměli větrák. Manžel ho přinesl z nějaké kanceláře, ovšem měl jedinou chybičku – na konci jeho šňůry nebyly tři kolíky, jež by se daly vrazit do zásuvky. Choť pravil, že to je „no problem“, a krabičku se třemi kolíčky zakoupil. Problém však byl, že ji nemohl rozšroubovat, ale se slovy, že jednou se to povede, odložil bílou vrtuli do komory a mě zakázal koupit jinou (dle logiky, že jeden větrák už přece máme). Odjela jsem pak na léto do Čech s balkonem v pátém patře, takže už mi náš londýnský byt na zdechnutí ani moc netrápil; koneckonců po návratu v září už to tak zlé nebylo.
Naše babička pak dostala k Vánocům krabičku, která jednak topí, jednak chladí. Hned mi bylo jasné, že to je přesně to, co potřebujeme, i vrhla jsem se na webovku a začala pátrat. Skutečnost předčila mé očekávání. Objevila jsem cosi, o čem popiska tvrdila, že to nejen topí na dvě teploty a fouká studený vzduch různými směry, ale ještě funguje jako zvlhčovač vzduchu a ionizuje. Vrcholem bylo tvrzení, že tento rajský vynález obsahuje časový spínač a celou věc je možno řídit dálkovým ovládáním. Můj sen začal nabývat konkrétních představ, jež se zhmotnily připojením dvou červených slov – HALF PRICE. Za padesát liber bych byla blázen, kdybych to nekoupila, a tak jsem onen božský stroj zarezervovala a vyrazila do kýženého obchodu.
Pan výdejce se trochu divil, když jsem se jala pětadvacetikilovou bednu o rozměrech 120x60x60 cm hodit na plátěnou stříšku kočárku, ale ujistila jsem ho slovy, že podobně už jsem domů dopravila mikrovlnku, a že to zvládneme.
A zvládli. Doma jsem zázrak opatrně vybalila, stále ještě nevěřivši, že by něco tak dokonalého skutečně mohlo existovat, natož za takovou lidovou cenu. Pravda však stála přede mnou. Topení bylo v zimě skvělé, ale s jeho současným letním výkonem se absolutně nedá srovnávat. To blaho, když uléhám do postele, stříbrný zázrak si přitáhnu blíže k sobě, fučák nastavím přímo na svou tvář a jediným stisknutím tlačítka stvořím chladivý letní větřík, příjemně vlhký a zjonizovaný jak zákon káže. Na šedém ovladači stisknu ještě jedno tlačítko – 1h – a pak už jen pomalu usínám a přitom se kochám tím báječným vzdouškem, který se sice tomu šumavskému pátopatrovskému úplně nevyrovná, ale je také nádherný. A už žádné nebezpečné noční větrání.
