Nedávno jsem narazila na článek s titulkem „šik po čtyřicítce“. Ani nevím, o čem byl – jen ten název totiž zvednul ze židle mě i mé čtyři křížky, páč to znělo jako „i stará rašple se ještě může zatřpytit."
Pro dobu, která holduje mládí a za prototyp krásy považuje obličej hladký jak dětská prdelka, jsem ve svých požehnaných dva a čtyřiceti letech jak stoletá babička s kůží seschlé rozinky. Já si však pořád přijdu na dvacet, cítím se výborně po fyzické i duševní stránce, a občas i musím počítat, kolik že mi vlastně momentálně je ( já vím, příznak stáří – čas utíká rychleji). Tak ano, mám nějaké ty vrásky kolem očí, ale považuju je za rýhy od smíchu, a pokud s tím má někdo problém, je to čistě jen jeho problém.
Čtyřicítku navíc považuju za geniální věk, kdy je žena ještě plná síly a energie na to, aby byla buď novopečenou maminkou, nebo už naopak mladou babičkou, a zároveň už má nemalé životní zkušenosti a nadhled. Dovedu se proto vžít do problémů a pocitů puberťáků (tady by dcera asi nesouhlasila, ale mně v patnácti lidi nad dvacet taky přišli staří, nudní a prd všemu rozuměli), a zároveň už začínám chápat i seniory. Ty tam jsou doby, kdy se důchodci jevili jen jako protivní starouši, kteří hodiny vysedávají po doktorech, a potom honí slevy v supermarketech! Teď někde vidím nahluchlou babičku a hned mě napadne, že to byla ještě nedávno kočanda, která bez domácích robotů obstarala takové množství práce, že se o tom nám mladým ani nesní, a za kterou se ohlédl nejeden šohaj. A že dědeček šourající se s holí po obchodě, který triumfálně urval poslední jogurt v akci, možná udatně bojoval s puškou na frontě, a ne jako my na teplém gauči s televizním ovladačem v ruce v boji proti koronáči. Moudrost věků mě navíc učí, že nebude trvat dlouho, a podobná bábinka budu já.
Znovu mladá nebo ještě hůř věčně mladá bych ale rozhodně být nechtěla, zvlášť v dnešní době ne. Už tehdy v pubertě jsem byla ráda, že jsem horko těžko zvládala své rozbouřené hormony, a do toho bych teď ještě měla tlaky sociálních médií, abych nějak vypadala, měla takový a onaký názor na vztahy, módu, filmy, literaturu, politiku, kulturu, náboženství, klimatické změny, přistěhovalectví, rasismus, feminismus, očkování a další společenské otázky. A co teprve ta potřeba být neustále online a děsit se, že jsem out a o něco důležitého přijdu! Člověk měl sice jako teenager pocit, že spolkl všechnu moudrost světa (zvlášť když například ovládal počítač lépe než otec s máti), ale pak se stejně musel jít starých nemoderních rodičů potupně zeptat, jestli může jít večer do kina, a navíc jestli na to taky dostane peníze.
Jediné, co bych možná brala, je ta bezstarostnost mládí: Teplé domácí jídlo vždy na stole, lednička plná, účty za bydlení, vodu, internet, plyn a elektřinu zaplacené, oblečení vyprané a vyžehlené. Tehdy jsem ještě nevěděla, že to, že dělám nádobí a jednou za týden utřu prach a vyluxuju je jen malá daň za servis, kterého se mi dostává. Stejně jako jsem ve školce nikdy neocenila povinnost spát po obědě, a teď bych za to dala nevímco. A ani by mě nemuseli jako tehdy uplácet bonbonem nebo hezkým obrázkem!
Někomu už teda sice možná přijdu stará, obličej mi zdobí nějaká ta vráska rýha od smíchu!, a na břiše mám místo dokonale vyrýsovaného pekáče buchet od buchet špeky. Ale zase už nemám potřebu oslňovat okolí a připadat si méněcenná, když se místo drahých sexy šatů oděju do pohodlného trička a džínů z výprodeje, protože v tom je mi nejlíp a cítím se skvěle. A jak nedávno prohlásila s moudrostí stoletých starců jedna tříletá holčička v mé třídě, „když se mám ráda, tak jsem krásná.“
