Jak listí žloutne a podzim postupuje, oči mnoha rodičů tří až čtyřletých britských předškoláků se obracejí nikoli k vánočním katalogům, ale k polovině ledna, kdy je třeba odevzdat přihlášky na základní školy
(ekvivalent českých zápisů).
Zatímco se malí čeští vrstevníci snaží dostat do školky, britští rodiče bojují jak lití lvi
o umístění svých stejně starých dětí do základky, neb jak známo, zakanální děti začínají školu ve věku zhruba čtyř let. Baby boom v Čechách zapříčinil nedostatek míst školkovských, v Británii zase školních. Odhaduje se, že do roku 2015 bude zapotřebí asi 455 000 nových míst, což není zas tak úplně málo. Největší krize panuje ve velkých městech a na jihu země.
V o to horší pozici jsou dnešní rodiče, kteří své děti zoufale potřebují udat do vzdělávacího systému. Ze zákona sice musí dítě do školy nastoupit až v trimestru po pátém roce věku, ale v realitě to vypadá tak, že kdo nevrazí dítě do rozjíždějícího se vlaku ve čtyřech letech, těžko už ten rozjetý vlak v pěti letech dohání.
Když se narodí miminko, rozhlížejí se maminky především po mateřských centrech, aktivitách a hřištích pro prťata. Po třech letech se vše radikálně změní, a najednou se maminky rozhlížejí po okolí znovu, ovšem teď pátrají, kde jsou jaké školy, jak se jejich žáci chovají či jaké je v té které škole národnostní složení dětí. To je možná překvapivá informace, ale píšu z Londýna, jednom z nejmultikulturnějších měst světa, a zde je to velmi důležitá informace. Např. jedna moje známá, která učí ve východním Londýně, má ve třídě 30 dětí, z nichž 27 je banladéšského původu, dvě jsou ze Somálska a jedna holčička pochází z Pákistánu.
Poté, co si rodiče nastávajících školáků vše pečlivě prohlédnou, zhodnotí, a hlavně se poptají známých, kteří tam buď mají děti, a nebo mají aspoň známé, co tam mají děti, si začnou rodiče neméně pečlivě pročítat hodnocení státní inspekce zvané Ofsted. Ofsted, postrach všech pedagogů, navštěvuje školy v pravidelných intervalech a zanechává po sobě prázdné lahve od vína ve sborovnách (vypité buď z radosti, nebo ze žalu), ale hlavně to hodnocení. V něm je spousta blábolů (a zde hřeším na to, že většina inspektorů jejího Veličenstva nečte úplně plynně česky), ale především známky od jedné do čtyř, které školu zaškatulkují jako:
1 = Oustanding (vynikající)
2 = Good (dobrá)
3 = Satisfactory (vyhovující, do 31. 8. 2012), od té doby „Requires Improvement“ (vyžaduje zlepšení)
4 = Inadequate (nevyhovující)
Co si pamatuju, u nás v Čechách se většinou vybírala škola podle vzdálenosti od místa bydliště. V mém bydlišti jsou školy dvě, tzv. stará a nová, a většina dětí chodila zpravidla do té, která byla nejblíž, a když už šly na druhou, býval v tom vyšší zájem typu „nejlepší kamarádka Mařenka jde do staré“. Městští školáci se vždy dělili na „staráky“ a „nováky“ a nezávisle na české školní inspekci měli naprosto jasno v tom, která škola je lepší. Jak moji tehdejší spolužácí dospěli a povili potomky, jež nyní zapisují do místních škol, všimla jsem si, že tehdejší „staráci“ zpravidla cpou své ratolesti do školy „staré“, zatímco „nováci“ preferují školu „novou“. Coby člověka, který prošel školy obě, mě tento trend nesmírně baví.
Britští rodiče samozřejmě také chtějí mít školu co nejblíž, ale zároveň nejblíž může být škola, která „potřebuje zlepšit“, a nebo je „nevyhovující“. A i kdybyste nad tím chtěli nakrásně zamhouřit oči, vždy si vzpomenete, jak vám jejich žáci každé jaro olámou tulipány a po zbytek roku hází sáčky od brambůrků za plot, takže prostě radši nakonec investujete do koloběžky, která vám ušetří nervy na delších cestách do školy vzdálenější.
Nejbližší škola ale nemusí být jen pochybné kvality, může být naopak „vynikající“,
a přestože ji máte doslova dvacet kroků od domu, nemusíte se tam dostat. Může to totiž být škola církevní, která nemá jako kritérium pro přijetí vzdálenost od místa bydlistě, ale docházku do církve. Téměř čtvrtina všech britských základních škol jsou církevní, přičemž většina z nich spadá pod anglikánskou církev. Není tajemstvím, že církevní školy, a zejména pak ty katolické, jsou nezřídka lepší než ty státní, a pokud ne akademicky, tak rozhodně chováním žáků.
Mnoho rodičů proto usiluje o zapsání dítěte do církevní školy a mnoho farářů anglikánských i katolických církví si povšimlo zajímavé skutečnosti, a sice že jakmile
se dítě přiblíží ke třetímu roku věku, jeho rodiče začnou prožívat téměř neuvěřitelné duchovní obrození a najednou se živě zajímají o křest potomka a dávají si velký pozor, aby nepropásli nedělní bohoslužbu.
Jakmile si rodiče ujasní, co chtějí, přijde na řadu byrokracie a nutnost vyplnit formulář, který dodá okresní úřad buď v podobě tištěného papíru, nebo odkazu na internet. Rodiče si mohou zvolit až šest škol a udat preferenci své žádosti. Kolonky jsou jak pro blbečky označeny čísly 1 až 6, přičemž nad chlívečky stojí tlustě vytištěná věta, že číslo jedna označuje první volbu, což by jednoho skutečně nenapadlo.
(Vsuvka – historka z natáčení: Vzpomínám si, jak jsme kdysi měli ve školce dvojčata z tzv. lepší rodiny, která se nedostala do naší „reception“ (první třídy, a rodiče přišli brečet do ředitelny, že špatně vyplnili dotazník a že své preference uvedli v abecedním pořadí. Tatík se snažil na říďu zapůsobit a svěřil se jí, že sám chodil na výbornou soukromou školu a že ví, jak je naše škola dobrá, a proto chce pro své děti to nejlepší. A že když mu říďa dvě místa ve škole vyčaruje, tak nám vybaví počítačovou učebnu. Ředitelka se mu samozřejmě zdvořile vysmála, a nám se všem ulevilo, neb s nimi byly jen problémy. Konec kulturní vložky.)
Přihlášky je třeba podat do poloviny ledna, ovšem výsledky se rodiny dozví až v květnu. Zpravidla se to projeví nejdříve na facebooku, kde se objeví buď statusy radostné, typu „dostala jsem první volbu“, a nebo méně radostné. My si tady ovšem interně můžeme říci, že dostat i šestou volbu by v dnešní době krize přeplněných škol mělo být důvodem k radosti. Vzhůru na stránky Ofstedu, a hlavně – nezapomeňte udávat preference jak blbečci podle čísla, ne jak blbci podle abecedy!
