Když se řekne Anglie, vytane asi většině z nás na mysli slůvko “čaj”. Na anglickém čaji je speciální především to, že na něm není speciální vůbec nic: Čajovník v Británii neroste, jeho listy se do ní pouze dováží, a čaj
je vyhlášená jedině svou "pitností". Není proto nezajímavé, že tento nápoj na britských ostrovech zakořenil natolik (nebrat doslova! Tady by nerostl ani ve skleníku!), že se stal zdejším nejtradičnějším nápojem.
Ráda vzpomínám na Angličana Joea, s nímž jsme pracovali na Ukrajině, a který miloval čaj natolik, že i v úmorných čtyřicetistupňových vedrech byl schopen vypít denně několik šálků vroucího čaje a zatímco my všichni kupovali chladivé nápoje a nanuky, Joe objednával čaj. Bylo to také jedno z málo slov, které uměl rusky říct a které dokázal v proudu ruské konverzace zachytit. Pár lidí se mi už snažilo vysvětlit, proč je logické, že horký nápoj v tropickém počasí schladí líp než z mrazáku vytažená voda, ale nikdy jsem to nepochopila. Podle kamarádky, pobývající v tropických částech světa, spočívá celý trik v tom, že po horkém nápoji se člověk rozpálí tak, že mu okolní teplota připadá snesitenější. Tak nevím. Nechť si laskavý čtenáři udělají vlastní úsudek, případně výzkum (a pak mě spraví s jeho výsledky!).
Jakkoli si ale většina světa představuje Angličany jako ohromné čajaře typu Joe, je pravda, že ostrovní lidé jsou také ohromní kafaři, kterým nedělá nejmenší problém zlikvidovat za týden půlkilové balení namletých kávových zrnek. V souboji s kávou dochází čaji postupně dech, ale na kyslíkový dluh zatím ještě běžet nemusí, přece jen zvyk má železnou košili a tradici je tradice. Ale moc velkou šanci mu nedávám, zatím jsem potkala velmi málo dětí mladších dvanácti let, které by čaj rády. A přece jen, co se v mládí nenaučíš, v stáří už těžko hledáš.
Anglický čaj je ve světě proslulý zejména ve spojení “čaj o páté”, s nímž už se ale dnes asi těžko setkáte, tedy nebudete-li se zrovna kolem páté hodiny odpolední vyskytovat v kavárně, restauraci či Mekáči, kde si ho za libru a více objednáte. Samozřejmě pouze s mlékem, s citronem se nepodává; za celou svou dobu pobytu jsem se s kontinentální sladkokyselou podobou setkala jen dvakrát. Ale spousta těch, kterým jsem takhle čajček připravila, se nejen olizovala, ještě se inspirovala a začali si ho takhle dělat sami.
Zpět k čajům o páté. O dřívější masové oblibě těchto čajů svědčí také fakt, že slůvko “tea” (čaj) se stalo také synonymem pro odpolední svačinu, dnes už paradoxně bez inkriminovaného nápoje, či lehkou večeři. Pokud se vás však hostitel zeptá, zda byste rádi “tea”, má tím na mysli pouze nápoj, ne svačinku, takže se při otázce neradujte předčasně a včas z mysli zažeňte představu polechtání chuťových pohárků na vašem jazýčku.
Britové jsou stále národem gentlemanů a na společenská pravidla si potrpí víc než kdokoli jiný. Je proto dobré vědět, že jednoznačným prohřeškem proti bontonu je usrkávání nápoje ze lžičky, či ještě hůře pití čaje či kávy se lžičkou v hrnku. U nás se tento zvyk, pravda, také do nebe nevychvaluje, ale přimhuřujeme nad ním oko (to abychom si ho tou lžičkou nevypíchli). Angličané se snaží vymýtit jej úplně. Nebuďte proto překvapeni, když vám hostitel přinese čaj bez lžičky, zato už oslazený a omlékovaný. (Nebojte, zeptá se předem, kolik cukru a jestli mléko.) Pokud tedy nebudete přímo požádaní, abyste si ho udělali sami. Pohostinnost není, na rozdíl od zdvořilosti, příliš silnou stránkou většiny zdejších obyvatel.
Nelehký úkol schladit nápoj na pitnou a jazyk nespalující míru tak připadl právě na mléko. Zcela spontánně pak samozřejmě dochází k nežádoucímu jevu, kdy se studené mléko ohřejen namísto toho, aby horký čaj schladilo (no dobře, trochu ho zchladí).
Řešení jsou v zásadě dvě, pokud tedy nejste takoví barbaři jako já a nedolíváte si čaj studenou vodou z kohoutku. Řešením okamžitým je čaj naředit mlékem ve větším poměru, minimálně 1:1, nejlépe ovšem 3:1, pak už se ale jedná zase spíš o čajové mléko než čaj s mlékem. Chcete-li pít skutečný ČAJ, nezbývá než čekat a po setinách mililitru decentně upíjet (nesrkat!!!). Hezké české chlazení, tj. vystrčení čaje na římsu okna, při náštěvách na Ostrovech nedoporučuji. Navíc britské podnebí, oteplované Golfským proudem, tento rychlý a levný český vynález dvakrát nepodporuje.
Důkazem oblíbenosti tohoto voňavého nápoje je skutečnost, že čaj pronikl i do frazeologie. Pokud Čech nemá něco rád, řekne, že to není jeho kafe. Co však sdělí Angličan? Že to není jeho šálek čaje!
