Z Victora se stala Victoria, pracovní tým se následně rozštěpil a vzplála nelítostná bitva. A také něco o Seifertovi a o vymezování se či nevymezování. (Příběh ze současné Ameriky.)
Victorova proměna ve Victorii naším oddělením otřásla. Nejsme náhle jeden tým a netáhneme za jeden provaz. Rozštěpili jsme se a pozbyli týmového ducha. Jedni Victorii fandí a druzí jsou zhrození. Já patřím do třetího tábora. Je mi to fuk. Nikomu jinému to ale fuk není. A proto se v oddělení válčí. Nyní právě probíhá nelítostná bitva o záchodky.
Máme tu dva. Jeden záchod pro muže a jeden pro ženy. A o ten ženský se bojuje. Místnůstka tak metr čtvereční. Čtyři stěny, mísa a umyvadlo. Několik kolegyní vyjádřilo obavu, že se tam budou s Victorií střetávat. Zdá se mi nepravděpodobné, že by se tak kdy stalo, neboť, zcela prakticky, na jedné míse může sedět pouze jedna z nich a na záchodě se tak musí prostřídat.
„Jistě. Jde tu ale o princip.“
Zprvu si mě oba tábory předcházely. Situace se však začíná měnit. Nutí mě, abych zaujal stanovisko. Abych se vymezil. Vymezovat se však nehodlám. Už takhle do práce chodím ne zrovna rád. A ještě abych se tu dohadoval o hajzlík.
Popravdě, začíná mi být Victorie líto. Jakoby i těm, kteří se za ni bijí, šlo spíše o princip. Když plaše namítla, že nestojí o příliš pozornosti, bylo jí sděleno, že nesmí ustoupit. Nevím a netuším. Občas si myslím, že kdyby každému bylo všechno jedno a nikdo se za nic nebil, bylo by snad na světě líp.
Večer o hodině švédštiny jsem se podělil o tuto myšlenku se svými spolužáky. Nutno říci, že se mnou nesouhlasili. Svět by byl hrozné místo, kdyby každému bylo všechno jedno, odvětili mi. Připustil jsem, že mají pravdu, a zaměřil svou pozornost k tabuli. Za dvě následující hodiny jsem se naučil zeptat, kolik stojí kilo brambor a kde je tady nádraží.
„Rovně a druhou ulicí doleva.“
Dobrá. Jen se trochu obávám, aby, pokud kdy Švédsko navštívím, nebylo nádraží třetí ulicí doprava. Nerozuměl bych pak.
Po hodině jsem jako obvykle zašel do hospody.
Teď sedím u stolu, popíjím Czechvar a čekám na paní učitelku. Nejde. Zdržel ji Henrik. Pomáhá mu s překladem. Příbuzný ze Švédska mu poslal dopis plný hovorových obratů.
Stejně je to hezké, že si někteří lidé stále ještě dopisují. Kdy jsem já naposled dostal dopis? Ani si nevzpomenu. To už budou roky.
Ingrid nejde a já se nudím. Brian si mě nevšímá. Obsloužil mě a tím jsem pro něho přestal existovat. Tlachá s kuchařem. Nevšímá si mě ani skupinka mladíků u nedalekého stolu. Zřejmě vzpomínají na cosi veselého. Navzájem se překřikují a z očí jim tečou slzy smíchu. U baru sedí jakýsi ztracenec. Tupě zírá před sebe a sem tam usrkne z půllitru. Trochu se mi podobá.
Uchopím proto propisku. Musím se zaměstnat. Nechci být jako on – muž, jenž prchá do hospody, v ní však nenachází nic než nečinnou samotu. Čmárám po papíře. Píšu, co mne zrovna napadne.
Opálený úsměv voní,
listí v rukou opadává.
Slunce se sklání k zemi,
kdosi kdesi mává
na rozloučenou.
Zamyslím se. Není to až tak špatné, pochválím se. Svůj výtvor nazvu nápaditě Loučení.
Ještě čárku nad i a v tom, konečně, Ingrid přichází.
Sedá si a už se ptá: „Co to píšeš?“
„Nic.“
Nevěří mi.
„Báseň,“ přiznávám.
„Přečti mi to.“
Nakonec proč ne? Česky stejně nerozumí.
Přečtu jí to a ona požádá o překlad.
Posilním se hltem piva a vyhovím jí.
„Ale to je hezké!“
„Úplnej Seifert,“ neodpustím si.
Nechápavě na mě pohlédne.
Vysvětlím jí, že Seifert je nejznámějším českým básníkem.
„Mně se to náhodou líbí,“ trvá na svém.
Těší mě to. Možná příliš.
Mládež u vedlejšího stolu vybuchne ve smích. Smějí se, až se hospoda otřásá. Osamělý muž po nich od pultu pokukuje. Trochu závistivě a trochu smutně. Cítím k němu sympatie. Snad mi přece jen není všechno jedno.
„Ono to asi fakt není lehký, řešit denně takový věci, jako kde se člověk vymočí,“ řeknu a zvednu se, abych si došel na záchod.
