Tak nám Rus napadl Ukrajinu. No a co? USA před pár lety bombardovali v Iráku a Sýrii a Ukrajinci přeci bránili Rusům v zabrání Krymu. Rus napadl suverénní stát. No a co? Putin přeci říkal, že tam jsou fašisti.
Tak nám Rus napadl Ukrajinu. No a co? USA před pár lety bombardovali v Iráku a Sýrii a Ukrajinci přeci bránili Rusům v zabrání Krymu. Rus napadl suverénní stát. No a co? Putin přeci říkal, že tam jsou fašisti. Rusko decimuje těžkou technikou civilní obyvatelstvo ve městech, bombarduje porodnice. No a co? Rusové říkali, že tam byli ukrajinští vojáci.
Tomu „no a co“, anglicky „what about...?“ se anglicky říká whataboutismus, tedy argumentační faul čili odvedení pozornosti na nesouvisející (či před dávnou dobou se odehranou) souvislost.
Můj manžel tomu říká „a stejně bijou černochy“ anebo, „mohla si za to znásilnění, protože měla krátkou sukni a šla tím tmavým parkem sama“.
S úžasem a rozčarováním shledávám, na co se to mění a rozděluje naše společnost.
Protože jsme se před pár lety stejně intenzívně nevyhradili proti (převážně americkým) vojenským vpádům do jiných zemí, nemá Ukrajina právo na naši pomoc či dokonce, abychom vnímali nespravedlnost ruského vpádu? Protože Putin tvrdí, že jsou na Ukrajině fašisté, zaslouží si ukrajinští civilisté včetně dětí umírat ve vybombardovaných městech? Protože se Rusko rozhodlo, že bude Ukrajině diktovat podmínky ohledně, pro Rusko, nežádoucího vstupu do NATO a EU, má Rusko právo vraždit, drancovat a bombardovat města a ohrožovat provoz jaderných elektráren? Protože je putinovské Rusko přesvědčeno či přesvědčováno, že je Ukrajina ohrožuje svým západním smýšlením a výrobou atomové bomby, má Rusko právo ohrožovat nejen Ukrajinu, ale i celý svět včetně nás tím, že okupuje ukrajinské jaderné elektrárny?
Ale tak to přeci není!
Tak, jako bychom nic takového nedopustili u nás, má Ukrajina plné právo hájit si svou zemi, má právo rozhodnout se, jakou cestou, až jednou bohdá opraví svou infrastrukturu, vydá či, přinejmenším, o jakou cestu bude i nadále usilovat.
Protože bychom něco takového očekávali (či v to přinejmenším doufali) od sousedních států, máme přeci morální povinnost postarat se o válečné uprchlíky, zvláště v případě, že jde převážně o ženy, děti, seniory a hendikepované.
Že si stihli zabalit evakuační zavazadlo, kam sbalili věci potřebné a nejkvalitnější, co se jim podařilo zachránit z jejich, dnes už často rozbombardovaných, domovů?
Že se snaží, prostřednictvím mobilních telefonů, udržovat spojení se svými bojujícími příbuznými, či s těmi, kteří neměli to štěstí a nedostali se z měst a míst, která jsou v obležení či kde se bojuje?
Že želí všeho, o co přišli a snaží se udržovat si víru, že se brzy dostanou zpět domů?
Že jdou na péči o ně peníze z již tak zdecimovaného státního rozpočtu? Ano, jdou.
Ještě před čtrnácti dny bylo jasné, že to nebude jednoduché, že se budeme muset vyrovnat s velkým zadlužením, že si budeme muset leccos odpustit, že budeme muset velice zvažovat každou investici jako jedinci, i jako stát.
To bylo před vpádem Rusů na Ukrajinu. Před přijetím potřebných. Před aplikováním lidských, morálních a křesťanských principů. Nevěřím, že vláda opomene naše, české a moravské, potřebné. Nevěřím, že přestanou fungovat stávající principy. Jen si holt budeme muset utáhnout opasky a přehodnotit priority.
Je smutné, že ti, kteří nás do výše uvedeného zadlužení a dalšího marasmu dostali svou populistickou politikou a kupováním si voličské základny, vráží teď do naší společnosti klíny v podobě vnášení pochybností, hry na nejnižší lidské pudy a vlastnosti, vyráběním argumentačních faulů, praktikováním whataboutismu.
Whataboutismus [wot'e'bautismus] je typ argumentačního klamu, který je založen na odvedení pozornosti k nesouvisejícím či zdánlivě významnějším problémům či skutečnostem
https://cs.wikipedia.org/wiki/Whataboutismus
