Asi ho přestalo bavit, jak dlouho ho vypravuji či jak přemýšlím, co všechno ho může potkat a co všechno by mohl, syčák jeden, potřebovat či co všechno by mu mohlo chutnat.
Zřejmě se zlobil, že tak dlouho připravujeme auto na cestu. Včera jsme v autě vezli kamínky, tak bylo třeba ho vysát. Možná se mu zdálo, že to schválně protahuju. Že mu pouze, možná zbytečně dlouze, chystám čisté oblečení a boty. Na všechny ty situace „co kdyby, nikdy nevíš“.
Nejspíš ho štvalo, jak dlouho mi to trvá. A ještě si dovoluju mi vysvětlovat, na jakou situaci je to či ono.
Naštval se? Nenaštval? Nemám ponětí. Zkrátka jen tak jednoduše vzal za kliku a pak ji zlehýnka přitáhl a pak, jen trošku, nejspíše intuitivně, ukročil. Ten úkrok byl třeba, jinak by ho dveře pěkně praštily. Vlastně se tak tak mihl. Hádám, že ho to krapet překvapilo, ale jako správný chlap nedal na sobě absolutně nic znát.
Vykročil. Prostě a jednoduše jen tak vykročil. Chytila jsem ho na poslední chvíli. Bylo třeba mu to všechno vysvětlit.
Netušil, že tam je schod, nedošlo mu, že schody nejsou zrovna jeho doménou. Domnívám se však, že i tak mu to bylo jedno.
Hrozně chtěl pryč. Ode mne, tam v dál. Kde tušil větší zábavu než se mnou.
Předpokládám, že mu nedošlo, že bych se mohla leknout, že bych se mohla napříště bát. Natož, že bych se vůbec mohla bát, co a hlavně jaký bude jeho další krok…. Klidně si předpokládal, že ho někdo z nás včas chytíme. A že nám dojde, co jsme neudělali….
Pojede prostě za babičkou. Ať se nám to s tatínkem líbí anebo ne. Ačkoliv potřebuje, ať ho tam tatínek zaveze.
Náš syn, 20 měsíců.
Ano, příště už bude, přepečlivě, zamčeno.
