Vlakstory I : Romeo, Julie, bílá hůlka a Óda na radost

Přistoupili pár stanic před naším výstupem, takže nebylo moc času na vyprávění. A přesto ve mně zanechali nezapomenutelný dojem…

Oba mohli mít tak 50 let. Pán, vlnitými neposednými šedivými vlasy připomínající Beethovena, byl štíhlý, drobný, a přesto působil majestátně. Na očích velmi silné brýle uprostřed jednoho skla měl cosi jako lupu. Patrně jen tím kouskem oka něco málo viděl. Paní, poměrně statná, byla veselost sama. Působila absolutně zdravě, až po chvíli jsem pochopila, že i ona má problémy se zrakem.

Vyprávěli o dobrodružstvích s jejich vodící fenkou, o tom, jaké měla móresy, když ji dostali, jak se museli sžívat. Vlastně, přijít uprostřed hovoru, nevěděli byste, že se bavíme o fence. Tak moc byla s nimi srostlá, tak moc byla členkou jejich rodiny. Pak posmutněli a hovořili o její nemoci, o jejím postupu a o jejich posledních společných vteřinách.

Můj pes se mi málem vtiskl do nohavic a několikrát si ze spánku povzdechl, jako kdyby našemu hovoru naprosto rozuměl.

Pak pán, aby trochu rozmělnil tu smutnou pachuť umírání, poznamenal, že čekají napjatě na další psí holčičku-pomocnici a vyprávěl, jak poznali družstvo invalidů, kde jsou schopni vám z vyčesaných chlupů vašeho psího miláčka po vyčištění utkat deku.

Došlo mi, že vlastně mluví převážně pán, zatímco paní, doprovázející ho láskyplnými pohledy a doteky rukou, pouze s úsměvem přikyvuje a grimasami provází jeho vyprávění. A že přitom přepečlivě loupe pomeranč, odstraňuje sebemenší zbytečky bílé části pod kůrou a pak, neméně pečlivě, dílkuje a dílky půlí kapesním nožíkem, aby byly akorát do úst. Když skončila, puntičkářsky po sobě uklidila, dílky vyrovnala do odkudsi vykouzlené dózičky, nabídla mi, ale já jsem s díky odmítla, za chvíli mne čekal výstup. Otřela si ruce do ubrousku a uhladila sukni. Pak ho pohladila po ruce a nabídla mu. Když dojedli, řekla mu něžně : „už je čas, milý“.

On se velmi slušně omluvil, že je čeká jejich oblíbený poslech na pokračování a že se raději rovnou za oba rozloučí. Popřáli jsme si šťastnou cestu a hodně štěstí a nebyly to fráze.

Pak lupu na svých brýlích namířil na displej telefonu a cosi tam naladil. Poté vytáhl z kapsy bundy sluchátka, zasunul konektor do telefonu, jedno sluchátko nabídl své ženě a druhé si dal do ucha. Přitulili se boky co nejblíže k sobě, hlavami se opřeli o sebe a mně se naskytl úžasný pohled na lad a harmonii dvou duší a těl.

Neslyšela jsem, co poslouchali, ale řeknu Vám, byl to koncert. Co koncert, spíše symfonie. Jejich obličeje se současně rozsvěcely, povadaly, občas se usmály, občas vyprskly smíchy, jejich oči dokonce současně slzely (tu smutkem, tu smíchy)…, jejich prsty byly propletené a téměř se do sebe vpíjely. V tu chvíli, bez ohledu na jejich skutečný věk, stav či vizáž, přede mnou seděli dva nejkrásnější lidé vysílající do světa zvěst o jednoduchosti štěstí, spokojenosti a vzájemnosti.

A já se zastyděla. Za to, jak se honím pro nic za nic, jak málo si vážím každého hezkého okamžiku, jak žehrám na osud, jak se peru pro hlouposti a mezi prsty mi proplouvají důležitosti. A jak, možná, míjím tu skutečnou lásku, protože jsem příliš dalekozraká, možná jí nevidím, přesto že ji mám ve své blízkosti…

A přitom to jde, klidně i s jedněmi sluchátky na uších, prožívat svou vlastní soukromou Ódu na radost.

https://www.youtube.com/watch?v=WrluytDFbwc