Tragikomické laboratorní intermezzo

„Právě mi volali z nemocnice, někdo jim tam vypadl, vezmou obě děti už v pondělí. Tak jim nedávej snídani a jeďte na předoperační vyšetření. Dej mi vědět, zda jste to stihli“, volala mi má tehdejší tchyně, penzionovaná lékařka.

A tak jsem poslušně oblékla svou 2,5 letou dcerku a 5,5 letého synka. Cestou jsem jim neslibovala hory a doly včetně kobližky s kakaem v našem oblíbeném mléčném baru a nějaké drobnosti (nejčastěji překvapení ve vajíčku) po tom výkonu.

Čekalo je vyndání nosních mandlí. Syna už podruhé (ač poprvé pokrokovějším, téměř bezkrevným způsobem), dcerku poprvé. Nosních mandlí, které jim způsobovaly věčné rýmy, bronchitidy, ustavičné záněty uší, u syna pestřené hnisavými angínami. Těch nosních mandlí, které způsobovaly mé bezesné noci, neboť jsem sledovala, zda po dětském výdechu přijde i nádech. Nosních mandlí, díky kterým po mizerně prospaných nocích následovaly dny za trest, kdy jsme se potkávali tři zombie s kruhy pod očima.  Nosních mandlí, které způsobovaly tak urputné nechutenství, že zvláště dcerka byla jako chrastítko.

Dojeli jsme do přízemí budovy, dali se hned do laboratoře a –světe div se- hned přišli na řadu. Děti byly zvyklé, že je při jednotlivých lékařských výkonech držím, a tak si synek způsobně sedl do přiděleného křesla a čekal, až na něj přijde řada, zatímco dcerka mi vyšplhala na klín a nastavila ručičku a opřela se o mne a zavřela očička.

Sestra v klidu odebrala krev do jednotlivých zkumavčiček a skleněných tyčinek a v tom, nic zlého netuše, vyslovila památnou větu :“Ty jsi ale šikovná holčička. A teď už Tě jen píchneme do ouška a máš od nás pokoj“.

ŠOK! ZRADA!

Když jsem děti předtím připravovala na odběr, ani mně nedošlo, že odběrová laboratoř je v přízemí budovy, kde sídlila i naše ORL lékařka a kde byl dětem často píchán ušní bubínek při zánětu středouší.

V tu chvíli, jako když píchnete do vosího hnízda, se mé děti změnily ve zvířátka, urputně bojující o své nebohé holé životy. Jejich děs se změnil v neartikulovaný křik o pomoc, nekoordinované pohyby a snahu utéci z místnosti, kde se jim právě snažili bezdůvodně způsobit bolest.

Zatímco jsem se snažila sebrat ze země dcerku, která ohrožovala sebe, všechny i všechno, co bylo v laboratoři, viděla jsem, jak synek stojí ve stavu absolutního šoku, pěstičky opřené o oba spánky, jak nevěděl, co má dělat. Chránit sebe? Sestřičku? Mamku? Pak zoufale rozhodil ručičky a vyběhl směrem ven.

Popadla jsem zmítající se holčičku do náruče, vrhla omluvný pohled na nic nechápající laborantky, které se snažily se udržet vzorky a náčiní, a zachraptěla přes rameno něco jako „promiňte, za chvíli jsme zpátky“. Mrskající se tělo jsem si hodila patrně přes rameno nebo do boku, netuším. A co mi síly stačily, utíkala jsem za prchajícím nešťastníčkem. Za tím se právě přivíraly hlavní dveře budovy a já nebyla ani mocna slova ze zoufalství, že mi synka přejede auto. Za dveřmi totiž následoval chodník a za ním VELMI čilý silniční ruch.

Několika skoky (věru nejsem a nikdy jsem nebyla atlet, takže sama netuším, kde se to ve mně vzalo) jsem byla u něj. Obě děti jsem pevně objala a zulíbala. Myslím.. Malinko klidnější jsem si je posadila každého na jeden bok a vrátila se do laboratoře. Byly tak zesláblé, že už se nebránily, jen vzlykaly.

Tam povídám sestřičce. „moc Vás prosím, píchněte do ucha nejprve mne. Nenapadlo mě na to děti připravit, tak ať vidí, o co jde. Pak Vám to vysvětlím a použitý materiál samozřejmě uhradím“. Děti chvilku zíraly, jak mě sestra píchla do lalůčku, stírá mi kapku za kapkou a počítá, za jak dlouho ron ustane. Pozorně naslouchaly, jak jim laborantka vysvětluje, proč tento test dělá. Pak si nechaly utřít umouněné a uslzené tvářičky a jeden po druhém test podstoupily.

Ten den si už moc nepamatuju. Asi jsme šli na něco dobrého, asi jsme zavolali babičce, asi jsme dojeli domů a nejspíše jsme všichni šli spát, asi…

Určitě moje děti podstoupily následující pondělí vyndání nosních mandlí, určitě jsem tam byla celou dobu s nimi a určitě byly od té doby o něco zdravější…