Nedělní odpoledne, krásné počasí zve k procházce v nedalekém zámeckém parku. Tatínek i dcerka stůňou, a tak se nabízí spojit výlet s venčením. Vyrážíme ve složení já, 4letý synek, retrívr Sam a teriérka Sindy.
15,00 – psi jsou tak nadšení, že skáčou jeden přes druhého, skoro nás nenechají se obout. Jen co napojím vodítka, vytrhnou se a letí k autu, tak tak že nesrazí synka. Poslušně hupnou do auta, synek se usadí, zacvaknu bezpečnostní pásy a vyjíždíme.
15,05 – vidím, že nápad na výlet nás mělo víc, první parkoviště je obsazeno.
15,10 – parkuji o pár metrů dál.
15,12 – vycházíme. Syn běží napřed, výská nadšením, hlásí mi jeden svůj postřeh za druhým. Psi pobíhají ode mne a zpět, očuchávají podpisy jiných psů a přepisují je svými, okusují větvičky, vyprazdňují se. Sluníčko svítí a hřeje, nepohne se ani lísteček, vzduch voní spadaným listím. Asi zbytečné tahat synkovi větrovku, ale což. Takhle by to šlo, napadne mě hříšná myšlenka.
15,20 – přicházíme do civilizace, a tak připínám oba psy na vodítko a beru si synka za ruku. Všichni se už vyběhali, a tak ani moc neprotestují. Přicházíme k mostku, ze kterého rádi sledujeme místní faunu a mne uhodí do očí dva offroady a 4 chlápci, co kolem nich postávají. Nedá mi to, (jsem už prostě taková) a ptám se jich, proč tam stojí a z jakého titulu nemusí respektovat zákaz vjezdu. Kupodivu ochotně mi vysvětlují, že jsou geodeti, kteří jdou provádět měření na nedalekém vršku, a že si v autech přivážejí přístrojové vybavení. Omlouvám se a oni odpovídají, že jsou naopak rádi, že mi to není fuk.
Popojdeme na most a koukáme na kačenky. Syn i fenka jsou nadšení, psovi je to fuk, je to starší pán.
15,25 (ano, asi 5 metrů od místa s geodety a 5 minut poté, co jsem je prudila) – mám snahu odvést synka od zábradlí a rozmotat psy. Najednou se ozve nepřeslechnutelné ŠPLOUCH! Asi tak 3 zlomky vteřiny se mi chce nic neřešit a jít dál. Pak se přeci jen zeptám, cože to spadlo. Syn se podívá nejprve na mne, pak se podívá na zem… a spustí řev: „Já nemám BOOOOTUUUU! Mně spadla BOTAAAA!“... a opravdu, botaska si PLAVE pod mostem. Ne dost daleko, aby se nad ní dalo mávnout rukou, a pohříchu ne dost blízko, aby se pro ni dalo sáhnout. Přemýšlím, co teď. Sama ji nevyndám, nezvládnu zpacifikovat tu svou smečku a současně vyndávat botu a zase, než je odvedu k autu a vrátím se, bota odplave kdovíkam.
15,30 – polykám hrdost a jdu na pány s prosíkem. K mému překvapení už odložili kufříky s přístroji a jali se hledat co nejdelší větev. Všem je nám jasné, že rybník sice není hluboký, ale voda v něm je studená a, kulantně řečeno, nepříliš čistá. Ne, koupat se nám nikomu nechce. Pánové zkouší všelicos. Jednu větev, delší větev, dokonce si přinesou instalatérské péro. Pak je napadne spásná myšlenka. Donesou kameny a hází je za botku a postupně ji přiblíží do dosahu delší větve. Nakonec, stylem tahání řepy (kameny na kraji rybníka jsou vratké a kluzké, tak se přidržují), botičku zachrání.
15,35 – s díky odcházíme a páni odchází se pustit do jejich měření. Vracíme se k autu. Snažím se malého poponést, ale je těžký a má na sobě šusťákové kalhoty, a tak klouže. Většinu cesty tedy jde, chudák, stylem chytrého horáka (krok-šoup). Naštěstí tudy nikdo nechodí, a tak jsem psy vypustila. Jako by tušili, že se něco děje, docela se drží u nohy.
15,40 – psům otrnulo, odbíhají dál. Soustředím se na malého, kousek jsem ho zase poponesla. Najednou další ŠPLOUCH! To naše Sindy skočila (nebo spadla?) do rybníčka smraďáčka. Nemá přítok ani odtok, a tak většinu roku zeleně kvete a řádsky páchne. Ale místním přistěhovalcům, nutriím, se líbí, zabydlela se jich tu neustále se rozrůstající rodinka. Naše sněhobílá fenečka má teď nožky a bříško jako PRASE. A jako prase i smrdí. Tentokrát na předním sedadle nepojede, to je jisté.
15,45 – přicházíme k autu. Snažím se vymyslet, jak udržet psy v kufru a dítě se špinavou nohou v sedačce. Po chvilce laborování spojím psům vodítka a usadím je do kufru auta. Synek, namísto posazení se, nedbá má snahy ho udržet v bezpečné vzdálenosti, a tak dostane dveřmi. Malinko, ani neřve.
Tak mám snad dneska vybráno, napadne mě… (snad platí „do třetice všeho dobrého i zlého“.
15,50 – DOMA! Manžel mé vyprávění ukončil tím, že, utírajíce si slzy smíchu, povídá: „Ještě že jsem Ti rozmluvil to odstrkovadlo pro kluka“
A tak jsme zpátky doma, synek se popelí v pískovišti na zahradě, pes se vyhřívá na terase, vysprchovaná fenka na gauči a všem nám je dobře.
