Švédská lavice

Když se řekne Vánoce, nevybaví se mi ani shon a stres, ale RODINA, POHODA, POSPOLITOST. A teprve nedávno jsem si uvědomila, že mám tu skutečně rodinnou atmosféru, coby „Husákovo“ dítě, spojenu se švédskou lavicí. Samozřejmě ne s tou bednou známou z hodin tělocviku, ale s (jak říká google) kuchyňskou rohovou sedačkou.

Došlo mi, že cokoliv se v naší rodině za mého dětství, ale i při současných návštěvách rodičů, dělo a děje, vždy jsme se sešli na tomto kusu nábytku. O co je nepraktické posadit se do rohu  a při každé snaze odejít zvedat vedle sedící, o to je praktičtější díky využití prostoru a svému úložnému prostoru.

Na této lavici měla maminka rozložené věci, když nás, coby miminka, koupala ve vaničce položené mezi dvěma židlemi a přebalovala na stole. Kuchyně byla totiž, v době tehdy moderního topení „vafkama“, nejteplejším místem v bytě, zvláště když maminka přitopila plynovými hořáky sporáku.

Tady si nás posazovala na klín, když nám stříhala nehty, čistila rozbitá kolena a lokty, rozčesávala vlásky.

Sedával tam proti mně můj malý bráška, když jsem snídávala před odchodem do školy. Ještě v pyžámku se přišoural z ložnice, sedl si proti mně, zívl a pak mi se zájmem okoukl snídani. Pak laškovně pronesl své „to mám taky lád“ a aby dodal svým slovům váhu, podepřel si roztomilé tvářičky baculatými pěstičkami a mazlivě řekl :“Dej mi, dej mi, dej mi… plosím“.

Stávali a pobíhali po ní oba mí rodiče-praváci, když se mnou, coby dítětem-levákem, psali první úkoly : “Ježíš, jak si má ten sešit natočit, aby si to nerozmazávala? No to ale bude mít blbej sklon. Ale takhle jí na to vůbec nevidíme...“.

Trápívala se zde moje malá sestřička, pro kterou jídlo bylo za trest. Bůhvíjak se jí podařilo dorůst a dospět, přičemž hlavní, a často jedinou, složkou její potravy byly želatinoví medvídci.

Na té lavici jsme seděly  spolu s mamkou a sestrou a naposledy i s mojí dcerkou, když jsme pořádaly „trojgenerační manufakturu“ vánočního cukroví. Nejmenší důležitě ráchala upečené cukroví ve směsi moučkového a vanilkového cukru, my se setrou jsme plnily formičky a vyklepávaly hotové cukroví a mamka pečlivě vykrajovala, zdobila a hlídala troubu.

Po lavici jsme rozkládali vyžehlené prádlo, které jsme žehlili na stole. Jednou jsem, coby školačka na prázdninách, chtěla mamince udělat radost tím, že za ní vyžehlím. Bohužel, nedala jsem správný počet dek či co. Žehlila jsem rondony tatínka-kuchaře a vypálila flek přesně uprostřed stolu. Naštěstí ho moje praktická a pečlivá maminka dokáže celé roky schovávat prostíráními a ubrusy.

Tady jsme psali úkoly, společně (běžně i svátečně) stolovali, sem jsme chodili za rodiči, když společně pili kávu a kouřili. Tady se slavili úspěchy, řešili průšvihy či jen tak probírali život.

Na téhle lavici seděli kdysi, po mém příchodu ze školy, maminka, můj děda a dva mí strejdové. Všichni měli oteklé oči od pláče. „Babičce se něco stalo v lázních“, napadlo mě a podklesla mi kolena“. Jen nepatrně se mi ulevilo, když jsem zjistila, že auto přejelo Alánka- irského setra mých prarodičů.

Tady jednou seděli jiní moji strejdové, kteří nás jen tak přijeli navštívit a já tak měla poslední příležitost jednoho z nich vidět tak rozesmátého, jak jsem si ho pamatovala ze svého dětství.

Na téhle lavici u stejného stolu, byť v jiném domě a místě, sedáváme s mou rodinou (stejně jako mí sourozenci se svými rodinami) i dnes, když dojedeme na návštěvu.

Tady jsme také seděli s přáteli mých rodičů, když mě celou dobu iritoval  zvláštní zvuk. Až po dlouhém pátrání jsme zjistili, že tím záhadným zvukem bylo „překlapávání“ umělé chlopně v srdci kamaráda.

Zde jsme s dětmi na přelomu našich dvou životních etap s úlevou strávili několik Štědrých večerů.

Tady můj manžel žádal rodiče o mou ruku a zde jsme jim oznamovali, že budou (znovu) prarodiči.

Také jsme zde oplakávali úmrtí mých prarodičů… .

Zkrátka pro naši rodinu je švédská lavice srdcem a vlastně i kronikou domácnosti. A maminka kronikářem, který si pamatuje, kdo při jaké příležitosti vyrobil jaký škrábanec, neodstranitelný flek či "skobu"... Ale o tom třeba jindy...