Stromečkozdobení

Dle pravidla, že je člověk věčně nespokojený a žena obzvlášť (by asi dodali někteří páni), i já už několik let úspěšně tápu v tom, jak vlastně ozdobit stromeček, aby byl tradiční a přitom lahodil očím i duším všech zúčastněných.

Opravdu tím nemyslím „in“ styling dle trendu daného roku. Zažila jsem stromečky červeno-zelené, zlato-červené, fialovo-bílé, modro-stříbrné.... Ne, nic z toho není nic pro mne.

V mé původní rodině se stromeček zdobil klasickými vyfukovanými a skleněnými ozdobami a dlouho i klasickými svíčkami, připevněnými skřipci s ptáčky. Zdobili jsme dle možnosti buď den před Štědrým dnem, občas jsme se vzbudili a našli stromeček ozdobený.

Vlastně ani neznám historii ozdob z maminčiny krabice (zda jsou po babičkách či postupně dokupované po svatbě mých rodičů), ale dodnes si vzpomínám na příběhy, které mě napadaly při pohledu na jednotlivé obrázky či figurky na či dokonce v jednotlivých koulích. Ještě dnes se mi ty příběhy vybavují a v mé mysli ožívají, jakmile zaslechnu první koledy a ucítím prvního františka.

Přesto jsem celé dětství snila o tom, že až si budu zařizovat vlastní domácnost, pořídím si (ráda bych napsala, že vyrobím, ale v tomto ohledu postrádám talent) ozdoby slaměné, natřu ořechy, napeču perníčky a budu mít stromeček sice neblýskavý, ale zato staročeský.

Když jsem se poprvé vdala a začala obhlížet výkladní skříně a tržiště, přišlo první zklamání. Manžel, jak přicházel Štědrý den, vytáhl obrovskou krabici plnou vyfouklých, třpytivých a pro něj vzácných ozdob. Stručně řečeno, měla jsem po myšičkách. Nejprve mi to bylo líto, ale když jsem, záhy na to, sledovala rozzářené oči našich dětí, ve kterých se odrážela všechna ta světýlka a třpyt, uznala jsem, že na tom něco bude a zakázala si snít své „staročeské“ sny.

Pak jsem se na několik let octla s dětmi sama. Částečně jako satisfakci, částečně z finančních důvodů jsem začala shromažďovat perníčky, z nichž jsem některé napekla, některé dostala, nakoupila slaměné hvězdičky, srdíčka, figurky. Popravdě, děti sice změnu přijaly a radovaly se z mé radosti, ale netajily se tím, že se těší na všechny ty ostatní, blýskavé, stromečky u tatínka a babiček, které během každých Vánoc navštěvujeme.

Vloni jsem se podruhé vdala a manžel k nám, mimo jiné, přinesl krabici ozdob. Když jsem viděla světýlka v očích mých dospělých dětí po otevření krabic a spiklenecké spojenectví v zavěšování všech těch cingrlátek, došlo mi, že nemá smysl vzdorovat… A vlastně se mi ani nechtělo.

Až později jsem zjistila, že se na větvičkách houpou vedle sebe koule se slaměnými vločkami, srdíčky a andělíčky, pěnové věnečky s perníčky a že jim to pohromadě neskonale sluší a vlastně si nijak nepřekáží.

Letos náš nejmladší synek, prakticky poprvé zažil Vánoce a bylo neskonale krásné sledovat ohníčky zvědavosti v jeho očičkách a snahu přijít všemu na kloub. Bylo nádherné a dojemné mít všechny své drahé pohromadě a vytvářet si vlastní tradici bez ohledu na ozdoby na vánočním stromku.