Selektivní paměť národa aneb stalo se to vůbec anebo nestalo?

Tak bylo za těch komunistů zle nebo ne? Děly se obludnosti nebo ne? Pamatuje si to někdo anebo ne? A měli bychom si to připomínat anebo počkat, až čas zacelí všechny rány (eh, pardon, zabije pamětníky)? Jsem si jistá, že ano.

Aby bylo jasno, nikoho nesoudím, jen si kladu otázky. Nesnáším hlášky typu „to já bych nikdy” od nás, nepamětníků. Já jsem v té době jsem buď ještě nebyla, byla malá, teenager a každopádně jsem skoro nic nechápala. Jsem ročník 70, brzy mi bude 50 let. Mnoho pamětníků již zemřelo, mnoho z nich zapomnělo a obávám se, že spousta z nich schválně. Víte, nedokážu pohrdat svými blízkými jen proto, že dělali či nedělali něco, co já (jak se mohu pouze domnívat) bych nedělala anebo naopak dělala. Já v jejich kůži nebyla, nezažívala jsem jejich obavy o chléb a práci ani o budoucnost nás, jejich dětí. Nezažívala jsem jejich frustraci z nesvobody a nařízených, namnoze nesmyslných, povinností. Zkrátka věřím, že mnozí z nich prostě raději zapomněli. Věřím, že je pohodlnější na to ošklivé zapomenout a pamatovat si jen ty jistoty, který jim režim, ve kterém strávili větší polovinu života, skýtal a nikoliv negativa, z nichž některá mnozí, naštěstí, ani na vlastní kůži nepocítili. A věřím, že se tíž lidé cítí zmatení, podvedení a zneužití teď, kdy se dožili období mnoha svobod a mizivé ochoty přejímat odpovědnosti za svobodně provedená rozhodnutí

A jak je známo, sytý hladovému nevěří. Jak by mohl, když hladový, či tehdy hladovějící, nevěří sám sobě, že vážně tehdy hladověl. Duchovně a jinak, myslím.

Miluji své rodiče. Ty, kteří mě stvořili i ty, kteří do naší rodiny přibyli poté, co se moji biologičtí rodiče rozvedli. Za ty roky a miliony společných zážitků se i oni stali regulérními druhými rodiči a nefalšovanými prarodiči mých dětí.

Vážím si jich všech, protože jim všem vděčím za to, jaká jsem, co jsem dokázala, kde jsem. Jsem jim neskonale vděčná za veškerou jejich pomoc, oběti, odříkání.

Mou vírou a láskou neotřáslo ani to, když jsem pár týdnů před listopadem 1989 jela vlakem a potkala manželku pilota, který bojoval ve Velké Británii a který, namísto hrdinských poct, zažil po návratu ponížení a posléze i politické výslechy a lágr, kterým nakonec podlehl. Mou vírou a láskou k rodičům neotřásl ani fakt, že jsem o této skutečnosti slyšela od té paní, vdovy po pilotovi, poprvé. Poprvé ve svých 19 letech.

Věděli to moji rodiče a nechtěli mi to říkat? Věděli a zavírali před tím oči? Nevěděli a vědět nechtěli? Anebo věděli a chránili mne a mé sourozence, abychom v klidu vystudovali? Abychom vůbec studovat směli? Tatínek, coby syn živnostníka, by mohl vyprávět…

Nevím, a tak ráda bych znala odpovědi.

Už delší dobu si kladu otázku, proč generace mých rodičů, současní sedmdesátníci, tak ochotně přivírají oči nad lhaním našich stávajících nejvyšších ústavních činitelů, nad očividnou zvůlí. Proč tak snadno přehlížejí, že je naším premiérem bývalý agent STB, který jedná podle pravidla „co není výslovně zakázáno, je vlastně povoleno”, proč věří jeho slibům a přehlížejí jeho lhaní? Proč přehlížejí arogantní chování a lži našeho prezidenta? Proč je omlouvají a srovnávají nesrovnatelné? Proč někteří i nadále volí pokračovatelku strany, která jim, a potažmo nám všem, tolik zamíchalo osudy? Proč jiní z nich věří druhému extrému, který jim podsouvá představu, že jejich místa na slunci ohrožují imigranti z rozvojového světa.

Letos v létě jsem se sešla se svými spolužáky ze základní školy (pro usnadnění, tu jsem navštěvovala v letech 1976-1984). Jak tak sedíme a probíráme naše životy, jedna spolužačka nám začala vyprávět, jak nesměla jít na střední školu. Ano, slyšíte správně, NESMĚLA, a to v roce 1984. Svého otce neznala, maminka jí dala jméno hrdinky amerického románu a záhy si našla partnera v nedalekém Německu. Malou Skarletu vychovávali babička a strýc, bratr maminky. Skája byla děvče krásné, malinko divoké, ale především převelice bystré. Pálilo jí to a měla svoje nepopiratelné kouzlo. Babička ji vychovávala rukou přísnou, ale spravedlivou, protože nechtěla, aby vnučka dopadla jako její dcera. A vnučka se učila dobře, měla jedničky, sem tam dvojku. Matku, která jí sem tam navštívila a chovala se spíš jako její starší sestra či kamarádka než jako rodič, vídala sporadicky. Pak přišla 8. třída a my jsme si vybírali střední školy a chystali se na přijímací zkoušky. Nikdo z nás netušil, že tehdy vedení základky Skáje rezolutně oznámilo, že rozhodně na žádnou střední školu nepůjde, maximálně na učňák bez maturity. Dokonce si směla zkusit přijímačky nanečisto, odděleně, na základní škola v samostatné místnosti s rozhlasem po drátě. S téměř excelentními výsledky, ale současně s ujištěním, že to nic znamená. A tak, zatímco my jsme odešli na naše střední školy, většina z nás přímo ve městě, ona začala dojíždět do krajského města na učiliště, kde se učila prodavačkou smíšeného zboží (ne, textilu ne, to byl protekční obor. A to ač kreslila nádherně, byla nesmírně kreativní a věřím, že v jiné době v jiných podmínkách by se stala úspěšnou oděvní návrhářkou), vlastně jí původně vnucovali vyučit se tkadlenou v nedalekém Varnsdorfu. Další průšvih, který jí definitivně zavřel cestu k dalšímu vzdělávání (věřila, že si bude schopna dodělat maturitu nebo přejít na uměleckou střední školu) začal nevinně. Na ní a její spolužačku přišla řada, aby si nalezly a před třídou přednesly aktualitu. Bylo září, a tak přednesly to, co našly na půdě Skarletiny babičky. Výstřižky z 21. srpna 1968. Víte, z toho, kdy se vlastně nic nedělo, nebyla žádná invaze a lidé umírali jen při autonehodách. Nic zlého netuše si dívky vytvořily krásnou koláž s něčím, co považovaly za důležitou informaci a bomba aktualitu. Co následovalo, to si asi dokážete představit. Před okamžitým vyhazovem a ukončením vzdělávání Scarlet zachránila jen skutečnost, že ta druhá dívka byla dcerou jiné učitelky na též škole. Ale cestu k dalšímu vzdělávání měla definitivně uzavřenu.

A pointa? Když jsem, otřesena, tuhle story vyprávěla svým rodičům, odpověď všech čtyř zněla „ne, to se nedělo, to si ta holka vymyslela”.

Přiznávám, nedokázala jsem to pochopit. Proč by to dělala? Já osobně bych si takovou věc nevymyslela ani v nejdivočejších snech.

Já vím, vlastně o nic nešlo, nebyla mučená, ve vězení, nepodepsala žádný dokument proti režimu. Prostě to byla jen čtrnáctiletá a posléze šestnáctiletá holka, které režim zavřel cestu. A protože nám to přijde neuvěřitelné, je pohodlnější si říci, že si to ta holka, dnes téměř padesátiletá dáma, vymyslela.

A tak mi rozum zůstává stát. Nad tím pokřiveným metrem, nad tou snadno ovlivnitelnou vírou a důvěrou, nad variabilní pamětí. Nad zdeformovaným národním svědomím.

Víte, připomíná mi to jeden můj zážitek. Než jsem se stala paní Stárkovou, málem jsem se vdala za někoho jiného. Ze závažných důvodů, které nechci publikovat, jsem svatbu 2 týdny před obřadem zrušila. Když jsem to volala jeho matce, s ledovým klidem mi řekla. „Vlastně se Ti nedivím, vím, že je to s ním těžké. Jenže já si nesmím přiznat, že jsem ho špatně vychovala. To bych si teprve pak uvědomila, že jsem špatně žila, špatně se rozhodovala. To bych popřela velkou část svého života, a to bych potom sama se sebou nemohla žít”...