Ačkoliv jsem minulou neděli dostala růži od manžela a pugét od starších dětí (nejmladší místo kytek rozdává pusinky a už pár dní říká ukázkové „máma“), zalíbila se mi nabídka nedalekého mateřského centra. Slibovala totiž relax.
Ačkoliv jsem minulou neděli dostala růži od manžela a pugét od starších dětí (nejmladší místo kytek rozdává pusinky a už pár dní říká ukázkové „máma“), zalíbila se mi nabídka nedalekého mateřského centra. Slibovala totiž relax, veličinu nám matkám tolik vzácnou.
Péči přizvaných „krášlitelek“ (kadeřnice, kosmetička, masérka, manikérka) pro maminky, hernu pro děti a u toho všeho hlídání dětí.
Protože už pár týdnů bojuju s jarní únavou, rozhodla jsem se, že to zkusím. Nešlo mi zdaleka o to odejít krásnější, ale především nechat se chvilku opečovávat. Zároveň jsem chtěla zjistit, jak se bude synek chovat, když mě nebude mít přímo za zády. Navíc v neznámém prostředí, mezi neznámými dětmi a tetami.
Jelikož šlo o jiné centrum nežli to, kam pravidelně docházíme na cvičení, vyšli jsme dříve. Jejich místo na zaparkování kočárků mi přijde příliš dostupné přímo z ulice, a tak jsem nechala golfky v autě a naložila si našeho drobečka (kolem 13kg) na záda. Vyfuněla jsem s ním v náručí 3 patra a už se viděla v křesle některé z odbornic. Zklamání. Byly tam dvě maminky a evidentně netušily, co tam pohledáváme. Když jsem pochopila, že jsem na špatném místě, čekal mě nadlidský úkol. Utrhnout mé, po hračkách a cizí svačině dychtivé, batole a řvoucí v pozici luku ho odvézt zpět na parkoviště. Snaha vysvětlit mu, že jsme špatně, že máme svačinu vlastní a že ho čeká víc dětí, hraček, tet i pozornosti, v tu chvílí postrádala smysl. Negativismus.
Po chvilce byla jeho pozornost odvedena, řev utlumen a já ho zpocená a zchvácená posadila do kočáru. Kupodivu, nikdo na mne policii neposlal, nemusela jsem vysvětlovat, že jde opravdu o mé dítě a že mu nic špatného neprovádím.
Po další chvíli jsem již klidného synka odvezla do jiné budovy v jiné části města, opět ho vynesla do patra a tam už mě čekala odměna téměř sladká.
Na čtyři opečovávatelky nás tam bylo okolo deseti relaxu lačných matek, asi 20 dětí od kojenců po předškoláky. Vše ve dvou místnostech. Samozřejmě, počty se měnily, jak matky s dětmi odbíhaly, přicházely, odcházely, děti se různě vrstvily, miminka usínala. Děti si prodělávaly své chvilky samostatné hry a objevování, chvilky souznění nad jednou hračkou i bojůvky o autíčko či kostičky.
Nevím, jak ostatní maminky, ale já si svých 3x10 minut užila prostě nádherně. V těch chvílích mi bylo úplně jedno, že mi kadeřnice vyžehlila mé i tak rovné vlasy. Předtím jsem si totiž užila úžasnou masáž hlavy a obličeje. Bylo mi jedno, že se mi kosmetička celou dobu omlouvala, že se v tom chaosu nemůže soustředit, aby mne líčila ve správném pořadí, a že bez své lupy nevidí na mé obočí, které se mi snažila upravit. A už vůbec jsem si nedala vzít svých 10 minut aroma masáže plosek.
Hlasité nadšení mého synka ve vedlejší místnosti mi bylo libozvučným doprovodem (a ujištěním, že nejen přežívá, ale že si i užívá) a jeho občasný únik hlídací tetě do mé blízkosti s výkřiky „máma“, „mámo“, „moe mámo“ mi byly ujištěním, že se mi za tu chvilku neztratí ani neodrodí.
Můj nový účes a nalíčení sice padly za vlast při odpolední hodině batolecího plavání (na které synek skočil svou první šipku), ale ten pocit, že jsme si oba užili dopoledne, ten nám nikdo nevezme. Už, podstatně pečlivěji, pročítám plakáty J.
