Když může o svých „zrzavých“ mindrácích a trápení psát tak modelkovsky krásná holka, jako je Kája Slezáková, tak já chci taky politovat a utěšit.
Znáte takové to parcelování miminek? Víte, jak se babičky a jiné spřízněné duše sejdou nad postýkou či kočárkem a začnou porcovat? Očička po tatínkovi, bradička po dědečkovi, vlásky po babičce, úsměv po mamince?
Taky vás to štvalo jako děti i rodiče „parcelovaných“ dětí?
A také vás zlobí(valo) připomínání, že to či ono, co už beztak na sobě nesnášíte, máte po tom či onom (na koho se často ani nemůžete zlobit, protože už není)?
Tak až se budete litovat, vzpomeňte si na mne a věřte, bude vám líp… konec konců, jak říká klasik, člověka to přeci potěší, když slyší o cizím neštěstí, ne?
V mém případě se potkali tatínek, za mlada (alespoň v mých očích) podobný Robertu Redfordovi, a maminka, svou křehkou a plachou krásou dodnes připomínající Audrey Hepburn. Z jejich veliké lásky jsem se narodila já, po celý první rok života prý připomínající tehdy populárního herce Hlinomaze (No uznejte, že už tohle vám na sebevědomí nepřidá. Tedy vám teď asi ano).
Jak jsem rostla, bylo více než zřejmé, že se ve mně nakombinovaly exotický zjev maminky a slovanská ztepilost žen z rodu tatínkova.
Šikmé oči máme prý po Avarech, kteří kdysi dotáhli až do blízkosti Golčova Jeníkova, odkud pocházela rodina mého dědečka. Však maminku, když byla malinká, drobounká, černovlasá a šikmooká, považovali za holčičku adoptovanou z, tou dobou se dělící, Korey. Zkrátka některá pra-pra-bába volky anebo spíš nevolky zhřešila s Avarem a výsledkem jsou šikmé oči, které provází nás, maminčiny potomky. Jak já jsem je nenáviděla! Především, že si mě díky nim každý pamatoval! Jak moc jsem se, topíce se v slzách, po celou pubertu těšila, že až mi přestane růst obličej, plastický chirurg mi dvěma šmiknutími oči zvětší na normální velikost a tvar.
K této odlišnosti si přidejte představu velké, ale opravdu velké zadnice a stehen. Co já se nacvičila (zabalená do igelitu), naskákala přes švihadlo a kolik nocí probrečela hlady. Na tuhle kombinaci diety ani sebeintenzívnější sport nepomáhají, ba naopak, ještě mi zesílila lýtka. K tomu přičtěte prsa po tatínkovi (já jsem občas říkala, že ladí s mým asijským vzhledem, tedy „čum sem, čum tam, čum pořád, stejně nic neuvidíš"), neútlé kotníky a vysoký nárt po prababičce z maminčiny strany a prstíčků jako paliček s nic moc nehty. K tomu si, jako zvukovou stopu, přidejte pokřikování dětí „Tlůůůů-stá Ja-pon-ka, tlůůůstá Ja-pon-ka“ a máte zřetelný obraz mého pohnutého dětství.
Kolikrát jsem si přísahala, že až jednou zbohatnu, nechám se přemodelovat a přešít, tu ubrat tam přidat.
Život to tak nějak pořešil. Ano, hádáte správně, nezbohatla jsem a na plastické operace nešla. Fakt je, že mi mé šikmé oči, teď už zpravidla vhodně nalíčené, otevřely nejedny zavřené dveře, široká pánev mi umožnila bez potíží donosit a přivést na svět mé tři úžasné děti a ty mikro-vnady mé potomky krmily dohromady téměř 9 let.
Navíc mám manžela, který mi denně dává najevo, že mě miluje takovou, jakou si mě našel, zamiloval a vzal. Dokonce tuhle, když jsem začala hubnout, hrozil mamince reklamací.
Ale děti, ty se nám s jejich tatínky podařily. Snad mne už teď neproklínají za předané geny. Například nejmladší syn, po tatínkovi nordický typ, má po mne šikmé oči Občas s nadsázkou říkám, že jsme stvořili šikmookého Vikinga.
Když mi bývalo nejhůře, vzpomínala jsem na svou babičku. Ta tvrdívala, že "narodit se v pátek třináctého a dostat jméno, které na ten den připadá, Růžena, to už máte život předposranej" (snad admin odpustí tuto doslovnou citaci).
A víte co, člověk si zvykne, protože co vás nezabilo, to vás posílí a dnes se mám, díky všemu a všem, které jsem na své cestě potkala, ráda.
A co vy? Jak jste se sžívali či sžíváte se svými mindrá(č)ky?
