Proč se stávám islamofobem

Bývala jsem extrémně důvěřivá, sluníčková, soucitná a chápavá. Dělila jsem se o svačiny, zastávala outsiderů, nezřídka jsem své mamince domů dovedla toulavé kotě, štěně a dokonce i žebravou cizí babičku. Při své první návštěvě Anglie v roce 1991 jsem obdivovala jejich symbiózu s přistěhovalci. Při dalších návštěvách jsem nestačila zírat, kam až může dojít příliš benevolentní a následně již bezzubá přistěhovalecká politika.

Stačí vidět hrdé potomky Anglosasů, Sasů, Normanů a Britonů, kterak si, aby nebyli obviněni z rasismu, nechají „šlapat po hlavě“ od puberťáků, jejichž rodiče a prarodiče  bydlí nad obchůdky otevřenými non-stop a jinak v potu práce vydělávají na  jejich budoucnost. Zkuste se, jako já, projet londýnským metrem.

Kamarádka Angličanka učí na provinční vysoké škole pro rehabilitační pracovníky na severu Anglie. Ač rodilá Britka, postarší erudovaná dáma, členka anglikánské církve, netroufne si „provokovat“ své studenty, převážně muslimy, a chodí zahalená do dlouhé šály.

Brity od postupné potupy neochránila jejich dlouho pěstovaná ostrovní výsostná izolace, Kanadu její rozlehlost, Německo akurátnost, Francii (no však víme) a Austrálii její vzdálenost od Evropy a Asie. Ta si nyní  udržuje odstup jen díky přísné přistěhovalecké politice (viz nedávný článek na Idnesu.)

Byla jsem v Hamburku v době sjednocení Německa. Na proslulém Fisch Marktu jsem s hrůzou sledovala, jak se tam Turečtí prodavači vyvyšovali nad bývalé „demokratické“ Němce. Ano, slyšíte správně! Přistěhovalí trhovci ponižovali nové domácí. A ti si to nechali líbit.

Naše zem má výsostně centrální postavení, a to nejen geograficky. Máme už z historie vyplývající „kam vítr tam plášť“ náturu a poměrně dost na ní doplácíme. Vím, o čem mluvím. Pocházím z města na Labi, celé mé dětství okupované spřáteleným vojskem a pravidelně navštěvovaném nedalekými Němci. Dokud nám neteče do bot, nic nás nepálí, nic neřešíme. Ať už protože jsme tak hodní, empatičtí či submisivní anebo zkrátka, protože je to tak pohodlné.

Tak si tak říkám, kolik invazí, znásilnění těla, duše a víry a přesvědčení si ještě necháme líbit, než se probereme a všichni jednotně a rezolutně řekneme NE?

Jak to vidím já, zákazem vaření vepřového ve školních jídelnách to začne, chov psů bude omezen následně, pak třeba Vánoce a Velikonoce a pak už jen budeme přihlížet, jak naše dcery, sestry a matky volí pokrývky hlavy a mužům bělají bezmocí kotníky na rukách.

Já vím, namítnete, že jedna rodina terorismus nedělá. Jenže jejich rodina se ani náhodou neomezí na dvě děti, k rodině přibydou další jedinci i rodiny, k jejich dospívajícím dětem importovaní ženiši a nevěsty, k nově vzniklé komunitě vírou nabitý imám a z jeho působení vzniklí věřící „papežštější nežli papež“.

Jsme málo poučení, že právě z muslimů naturalizovaných v nových zemích se stávají  ti nejpřesvědčenější, nejzatvrzelejší a nejodhodlanější? Že právě jejich prezentace jejich víry bývá nejrazantnější a často nejfatálnější?

A to zkrátka nechci. Tak jako domov, rodina a vlast jsou naše výsostná území a my tady řešíme, kam až smí naše vlastní vláda a její jurisdikce zasahovat, tak protestuji proti tomu, aby mi menšina diktovala, kdy a co smím jíst, kudy venčit svého psa a co smí mé dcery a vnučky nosit a co jim hrozí, když tak neučiní, zda, kam a kdy smím do kostela.

Víte, nechci dopadnout jako ta pověstná postupně uvařená žába.                                                                 

Je pohodlné strčit hlavu do písku a nechat to na jiných. Jenže jiní, to jsou naše děti a vnoučata. Těm už jsme přenechali plnou náruč problémů. A za dobu, kdy oni budou rozhodovat, už bude pozdě.

Je to o odpovědnosti a právě teď se píší dějiny.

P.S. O naší nátuře vřele doporučuji k přečtení knížečku Benjamina Kurase :“Češi na vlásku“. Přinejmenším se pobavíte.