Problém některých pamětníků je, že odmítají realitu

Nemyslete, vyrostla jsem v tom též. Vyrůstala jsem v sousedství velké posádky spřátelené armády, hláskovala jsem hesla KSČ, recitovala ruské básničky, zpívala ruské písničky, stála jsem v kroji na stráži u pomníku padlých hrdinů..

Nemyslete, vyrostla jsem v tom též. Vyrůstala jsem v těsném sousedství velké posádky spřátelené armády, hláskovala jsem hesla KSČ, recitovala ruské básničky, zpívala ruské písničky, stála jsem v pionýrském kroji na stráži u pomníku padlých ruských hrdinů, v rámci přátel sovětského filmu jsem se nořila do hluboké melancholické ruské duše.

Moje maminka se dodnes červená při vzpomínce, jak jsem, 4letá, na jejím klíně v autobuse nadšeným dětským hláskem četla či spíše deklamovala budovatelská hesla na štítech domů. Jindy jsem procítěně, s posazením na nedávno naučené „rrrrr“ deklamovala na celý autobus: „Prrrrro koho Lenin žil? Všem lidem prrrrro štěstí. A nyní tiše spí na Rrrrrrudém náměstí“.

Jako o něco starší holčička jsem zase věřila, že podstatou hereckého umění je dělat mrtvého či vrhat se dostatečně přesvědčivě pod pásy tanku a na odjištěný granát. Věřila jsem i tomu, co nám tvrdil učitel zeměpisu. Prý při návštěvě Moskvy potkal obyvatele některé ze zakavkazských „respůblik“, oni že mu dotaz, odkud jsou, hrdě odpovídali „ja sovětskij čelavěk“

Moje babička, maminka mojí maminky, mi vyprávěla, jak na začátku války bydlela ve své rodné Praze a obdivovala spolu s ostatními holčičkami krásné německé oficíry, jak si vykračovali do hokynářství sousedky a jak nemohla věřit tomu, že přišli ubližovat.

Ta stejná babička byla potom odvezena k příbuzným na Vysočinu, kde prožila konec války. I jejich vesnicí prošlo několik jednotek Rudé armády. Zažila, jak velitel postavil tři ze svých vojáčků, k smrti utahané, vyjukané klučiny, ke zdi a před zraky vesničanů a celé jednotky je na místě bez soudu zastřelil. Proč? Protože si dovolili se usmát na některou z mladých děvčat (i kdyby to bylo vzájemné). Otřeseným lidem ze vsi potom týž velitel vysvětlil, že tak činí na jejich ochranu. Vlastně tím dopředu zabránil situaci, kterou mnozí z nás známe z filmu Želary, rabování a znásilňování. Ten důstojník moc dobře věděl, čím si jeho jednotka prošla, co měli za sebou a před sebou a že, pokud je nebude držet zkrátka, nemá šanci je udržet pod kontrolou.

Ti naši osvoboditelé byli totiž namnoze vyděšení, mezi životem a smrtí balancující mladíci, kteří často ani neměli jinou volbu. Myslím, že tu situaci vystihuje nejlépe vtip o tom, jak jde dědeček s Pepíčkem na besedu klubu protifašistických bojovníků. Když mluvčí zapáleně vypráví, jak obětavý Voloďa skočil pod pásy tanku s výkřikem „Za stranu, za lidi“, dědeček pohrdlivě zašeptá Pepíčkovi: „To není pravda, ve skutečnosti uklouzl a zařval „zasraný náledí““.

Myslím, že ani Vlasovci nebyli nadšení profašističtí bojovníci. Pro mnohé z nich to byl jediný způsob, jak přežít či jak uchovat naději na přežití svým blízkým. Někteří z nich se stali tehdejšímu režimu nepohodlní stejně, jako čeští příslušníci a vedoucí osobnosti pražského povstání našemu komunistickému režimu.

Že jste o Vlasovcích do doby, kdy o nich svým neotřelým způsobem začal mluvit starosta Řeporyjí, nic moc netušili? Anebo že jste tušil jen to, co ti nahoře chtěli? Či spíše, co chtěli, abyste si mysleli, že víte? Či ještě přesněji, abyste věděli jen to, co bylo zamýšleno, abyste věděli? Jsem na tom stejně. Abych získala alespoň nějaké povědomí, alespoň jsem si přečetla alespoň toto: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/jaka-byla-role-vlasovcu-v-osvobozeni-prahy/r~66db14a8831e11ea80e60cc47ab5f122/

Případně si můžete poslechnout toto:

https://radiozurnal.rozhlas.cz/bez-vlasovcu-praha-v-kvetnu-1945-pravdepodobne-skoncila-v-krvi-pripomina-8196549¨ a ideálně i předcházející doku drama Odvaha se nehodí  https://radiozurnal.rozhlas.cz/75-vyroci-konce-2-svetove-valky-pripomnelo-na-radiozurnalu-nove-dokudrama-odvaha-8187726#player=on

Stručně řečeno, Vlasovci prostě byli na po ruce, když Rudá armáda ještě nebyla, byli ochotni vytvořit štít mezi sjednocenými jednotkami SS a Wehrmachtu a dodali povstalcům zbraně, kterých byl v Prahe absolutní nedostatek. Bez nich by vše dopadlo mnohem hůře.

Netvrdím, že mám už dokonale jasno, ale jedno vím. Neexistuje absolutní jediná pravda a nic a nikdo není černé ani bílé. Rudá armáda přijela k hotovému, ale ani Vlasovci by nic nezmohli, kdyby se předtím nevzedmula síla a odhodlání našich občanů.

Už bychom měli přestat poklonkovat všemu ruskému jen proto, že za nás naši tehdejší představitelé KSČ podepsali smlouvy o věčné adoraci, vděčnosti a zbožňování (na věčné časy a nikdy jinak). Také bychom si měli nechat vysvětlit, přečíst si a nastudovat informace, jak to bylo a snažit se pochopit souvislosti.

Podle mne předseda KSČM, Vojtěch Filip, setsakramentsky přestřelil, když prohlásil: „protože oni tady oslavují fašismus a já nechápu, proč by český politik měl oslavovat vlasovce a stavět jim pomníky. Vlasovci byli podporovatelé Hitlera.“ A pak o trojici pražských politiků ještě jednou: „Oni propagují fašismus.“

Podle mne by to měl být on a jeho strana, kdo by se měl omlouvat až do konce jejich existence za to, do čeho naši zemi uvrhli a jak nám celé roky (pro mnohé jejich celý život) lhali. Vážně neoslavování všeho sovětského rovná se oslavování fašismu? Nikoliv, pane Filipe. Měl byste se stydět a omluvit, jste-li takové sebereflexe schopen.

Není přinejmenším zvláštní, že namísto, aby se pamětníci hněvali na ty, kdo jim a nám všem lhali, zlobí se na ty, kdo dnes odhalují pravdu? Přijde mi to, že vlastně nechtějí vědět, že vše bylo jinak. Nechtějí si připustit, že většinu života žili a konali ve lži, že si nechali lhát.

Je čas si uvědomit, že to ti, kdo tehdy byli u moci, nám tu pravdu pořádně pokroutili a my jsme, nechtěně a nezaslouženě, žili roky v bludu. Protože zkrátka za všech časů platí, že tisíckrát opakovaná lež se časem stává pravdou.

Myslím si, že tak jako sebekrásnější domov je bez lásky a vzájemnosti jen hromadou normalizovaných tvárnic, tak je sebekrásnější socha nadbytečným kusem obecního majetku, pokud zobrazuje něco nepravdivého anebo pokud je národ k oslavě nepravdivého nucen.

Jsme národ, který potřebuje k životu hesla a pomníky. Pojďme je tedy stavět. Jen namísto ruským Sergejům a Voloďům (ať bojovali pod kteroukoliv vlajkou), stavme je našim předkům, kteří se na vítězství Pražského povstání podíleli. Podíleli se na něm více, než kdo z nás tuší. To díky nim se Praha zachovala v podstatně lepším stavu nežli ostatní evropská hlavní města. To díky nim máme co a kde oslavovat.

Tak schválně, kolik z vás znáte jména jako generál Karel Kutlvašr, plk. František Burger Bartoš, mjr. Jaromír Nechanský?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Kutlva%C5%A1r

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarom%C3%ADr_Nechansk%C3%BD

https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_B%C3%BCrger-Barto%C5%A1

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/kutlvasr-prazske-povstani-1945.A191219_132706_domaci_zaz

A víte, jak skončili, jak jsme se jim odvděčili?

Je na čase, abychom se to konečně dověděli a pocítili národní hrdost. Protože díky výše jmenovaným lidem a těm, kterým oni veleli a těm nenáviděným a opovrhovaným Vlasovcům nedopadla Praha jako Varšava a jiná města.