Ve známém filmu Bohumila Hrabala se zkracovalo roztomile i bohulibě. U nás se v rámci jakési perestrojky krátí rozpočty, a tak se Česká lékařská komora rozhodla seškrat atestace. Doposud jsem žila v iluzi, že různé neduhy řeší příslušní fundovaní odborníci (zvláště, když jde o děti) a že, aby byli odborníky, musí mít možnost a povinnost si odbornost získat studiem a zkouškami.
„Dětská psychiatrie je nesmysl. Pidiobor. Péči o děti zvládne i psychiatr pro dospělé,“ prohlásil pro MF DNES Miloš Voleman z České lékařské komory.
Profesora Iva Paclta z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze jeho prohlášení zděsilo. „V Česku už teď chybí 30 pedopsychiatrů. Loni fungovalo jen 434 dětských psychiatrických lůžek. Hospitalizací dětí do 14 let však bylo 2 485. A dospělá psychiatrie je zcela odlišná. Léčba dětí je velmi specifická.“ Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/lekarska-komora-chce-zrusit-detske-psychiatry-fqs-/domaci.aspx?c=A150211_200023_domaci_ert
Jako učitelka jazyka pozoruji na určitém procentu svých dospělých studentů dislexii. Dyslexie je specifická porucha čtení, buď vrozená nebo získaná poškozením mozku. Jde o nejčastější formu specifické vývojové poruchy učení (SPU), která se projevuje nesnázemi při učení se číst. Dyslektik je výrazně ohrožen znesnadněním přístupu k tradičním vzdělávacím podnětům. Vyrovnává se zvláštní péčí v dyslektických třídách. Slovo dyslexie je odvozeno z řeckého „lexis“, což znamená slovní vyjadřování, řeč, jazyk, a předpony „dys-“, která naznačuje, že něco je nedokonalé, porušené, nepatřičné. Mimochodem, v době ne až tak dávné byly tito dospělí považovány za děti "zlobivé, nezvladatelné, hůře vzdělatelné".
Jakožto matka se snažím dětem pomoci překonat ADHD (zkratka anglického „Attention Deficit Hyperactivity Disorder“ – hyperkinetická porucha (HKP), porucha pozornosti s hyperaktivitou patří mezi neurovývojové poruchy. Tato porucha se projevuje již od raného dětství, nejvíce však ve školním věku, kdy postihuje 3–7 % dětí. Ve 40–50 % případů přetrvává do dospělosti a vyskytuje se u 4–5 % dospělých. Spíše než hyperaktivita se v tomto období objevují pocity vnitřního neklidu, převládá impulzivita a poruchy pozornosti.
Zároveň nelibě sleduji kolem sebe (nejen) dívenky odrůstající ze školních lavic, které si jako vzory berou vychrtlé modelky. Bohužel, následují je především v neduhu současnosti jménem Poruchy příjmu potravy (zkráceně PPP). Jde o psychická onemocnění, kam řadíme mentální anorexii (úmyslné snižování váhy, které může vést až k úplnému odmítání potravy), bulimii (přejídání a následné vyzvracení potravy) a záchvatová přejídání (přejídání zaviněné stresem). Často se může stát, že se tyto nemoci střídají, např. přejezení ? zvracení ? hladovka ? přejezení. Lidé často popisují PPP jako bludný kruh nebo kolotoč. Přidala bych ještě záchvatovité extrémní cvičení, aby se postižený/á "mohl/a najíst" beze strachu, že ztloustne.
V posledních Střepinách vystoupilo několik odbornic na vyšetřování dětí, u nichž bylo vysloveno podezření, že byly týrány. Dětské psycholožky a policejní vyšetřovatelka vysvětlily, jaké náležitosti musí správně provedené vyšetření mít. Z toho nepřímo vyplynulo (odborník odborníka nepotopí), že speciální pedagožka paní Bezděková Nýrsku ho takto správně neprovedla. S postupem času jsem změnila názor na ní, věřím, že činila v nejlepší víře (jen špatně s fatálními následky). Paní Baudyšová na závěr téže reportáže vyslovila obavu, že "hysterická reakce veřejnosti" způsobí, že se lidé budou bát oznamovat svá podezření= přibudou týrané děti. Pevně doufám, že nikoliv, ale kdyby ano, kdo ty děti bude následně léčit?
Tyto a jistě mnoho dalších vad a poruch lze zachytit, pracovat s nimi, občas i léčit. Často stačí důsledná výchova, neurologická péče, psychoterapie či terapie se zkušeným speciálním pedagogem. Ovšem, někdy není zbytí a je třeba péče pedopsychiatra. Co bude, až tato odbornost nebude? A co když se napříště stanou v trnem v oku ČLK i jiné pedo- specializace?
Znamená to tedy, že v rámci výše uvedených "postřižin" učiníme obrovský krok zpět a začneme problémy dětí (mj i ze strachu, co by řekli ostatní) opět ignorovat? Nebo začneme s novorozenci rovnou chodit k praktickému lékaři (koneckonců na co pediatři, praktici studovali stejnou školu)? To pak namísto do nemocnice můžeme docházet na veterinu (vždyť ta anatomie až tak odlišná není) a pro maso do zeleniny (produkt zemědělství, tak co).
Anebo se ponoříme ještě hlouběji do historie a zachováme se jako někteří věřící rodiče, kteří, když jsem je upozornila na tiky a některé z výše uvedených poruch u jejich dětí, prohlásili, že Bůh to vidí a vyléčí?
A když ne, nezačneme je, protože se liší, upalovat ?
Promiňte, jdu si najít a upravit pazourek a naučit se s ním lovit, vydělávat kůže a pouštět žilou. Co kdyby?
P.S. definice odborných diagnoz jsem si vypůjčila z Wikipedie.
