on pandr Voleman je chirurg, zkuste s ním podebatovat, zda je eětská chirurgie rovna dospělé a zda by si na oerace malých dětí troufnul.....

 děkuji, paní Žourková. To leccos vysvětluje. Holt, když se do nedá uříznout nebo změřit, není to validní. Babička mých dětí, penzionovaná neuroložka, vyjadřovala vyslovený despekt vůči veškerým psycho- oborům. Ironií osudu obě její vnoučata měla ADHD a ve školním věku poruchy pozornosti. Asi už se nedozvím, zda svůj názor dnes, když obě děti úspěšně studují (a já věřím, že právě díky tomu, že jsem s nimi příslušné odborníky navštěvovala), změnila.

Paní Baudyšová na závěr téže reportáže vyslovila obavu, že "hysterická reakce veřejnosti" způsobí, že se lidé budou bát oznamovat svá podezření= přibudou týrané děti. Pevně doufám, že nikoliv, ale kdyby ano, kdo ty děti bude následně léčit? (stejnou obavu jsem  Vám už také psala - o tom, že se nebude hlásit podezření ) Myslíte to vážně ? Hlavně at se mají kde léčit ? Co když se nebudou léčit, ale budou ubližovat jiným, protože bylo ubližováno jim a nikdo to " neviděl "? PS : to, že Vy si nemyslíte, že dochází k napadání pěstounů , opět neznamená, že se to neděje...

Dobrý (pro mne) večer, paní Toušová. Omlouvám se za případné nejasnosti v mém článku, které vznikly jeho editací. a) Vím, že i Vy jste podobnou obavu vyjádřila, proto jsem také následně psala, že "doufám, že nikoliv". b) Předpokládám, že při potvrzení podezření z týrání následuje u postižených dětí léčba či adekvátní formy terapie, opravte mne, pokud se mýlím. O pěstounech a jejich napadání v mém blogu, pokud vím, nepíšu a já sama jsem pěstouny v žádném ze svých blogů nenapadala.

Taky si myslím, že rušení atestací dětských psychiatrů je špatný krok. Už dneska se na ně hrozně dlouho čeká a práce s dětskými nemocemi duše je těžký oříšek, kde jde nadělat neskutečně mnoho chyb. Následky jsou pak (to se nedá nic dělat) obrovské, protože jsou dlouhodobé.

Na druhou stranu, Dášo, všechny ty "dys..." a "ADHD" jsou dneska často nálepky pro jakousi odlišnost od normy (nezlehčuji, jsem matkou dvou dcer se slušnou "dys" zátěží). Kdysi jsem o tom mluvila s panem doktorem Mertinem - měla jsem vzácnou příležitost u něj absolvovat dětskou psychologii na VŠ a ten použil jednoduchý příměr poté, co jsem si povzdechla nad těžkostmi s dyslektickou dcerou.Zeptal se, jestli se obě děti učily stejně rychle zavazovat boty a co jsem dělala s tou, které to šlo hůř. Odpověď byla jednoduchá - prostě jsme se to učily déle. A některé děti se prostě učí déle a obtížněji číst. Návod psychologů a speciálních pedagogů je v tomhle případě skvělá podpora, ale dneska jsem velmi ráda, že jsem holky nedovolila zařadit do žádných speciálních tříd.

Jo...a ještě jedna věc. Nemyslím si, že by paní B. o níž se zmiňujete, nějak vědomě manipulovala s tím, co zjistila. Ona to nejspíš jen celé udělala špatně a nepatřilo jí to do rukou. Při vší úctě k pedagogům (mám jich kolem sebe pár skvělých) ,takoví, kteří neznají hranice svojí profese vždycky dost bylo, je a bude. Odhaduji, že se stalo právě tohle. A právě a jen tohle je věc k řešení - jak nezneužívat v rámci svých profesí moc, kterou nám dává.