Poslední rok cítka

Jsem asi divná, ale nijak to neprožívám, ani předtím čtyřicet. Proč taky. Vrásky ani celulitida mi nezmizí, zadek se nezmenší, prsa ne-pushupnou, roky ani kila neubudou a holt nosím brýle na blízko. Nemládnu, ale stará se necítím.

Mám totiž víc, než jsem si kdy troufla přát. Přivedla jsem na svět tři úžasné děti, postavila jsem dva domy, zasadila spoustu stromů.

Mám báječného manžela a obrovskou skvělou rodinu. Tu základní, původní, rozvětvenou i vyvdanou.

Mám spoustu kamarádů a pár skutečných přátel, na které se mohu spolehnout.

Mám práci, která mě baví, naplňuje a připadá mi smysluplná.

Cítím se v každém ohledu požehaná a každý den za to děkuji.

Za svůj život jsem potkala velkou spoustu lidí a o každém z těch setkání mohu říci, že mě obohatilo. Vlastně i ta setkání či zážitky, která jsem tehdy vnímala negativně či přímo jako újmu či ztrátu, dnes, s odstupem, hodnotím jako zisk. Prostě, “co mě nezabilo, to mě posílí”. Jsem tak trochu “životní kulturista”.

Kdo mě zná, ví, že rozhodně nejsem fatalista, ale současně už jsem se naučila, že “všechno má v životě své opodstatnění, svůj smysl”.( Jako někdy je to fičák, ale wo tom to je.)

Kdybych nepotkala pana B., neměli bychom dnes naše úžasné dospělé děti. Kdybychom se nerozešli, nepotkala bych pana Stárka a neměli bychom našeho Divíska. Kdybych mezitím nebyla s dětmi sama, nenaučila bych se to, co dnes vím a umím.

Jediné, co mne malinko zasáhlo, byl přechod z dvacítky na třicítku, ale to bylo umocněno tím, že chvilku před mými narozeninami bylo milénium (jsem totiž “Husákovo dítě”). A také vichřicí, co se tehdy prohnala mým životem.

Jasně, že mě nečekají jen samá pozitiva a sociální jistoty. Avšak když Bůh dá, ještě se tu budu pár let rvát i si užívat.

Těším se na všechna dobrodružství  s Divískem (třeba jeho pubertu, haha) a panem Stárkem, těším se na to, jak budu sledovat své starší děti na jejich vlastní cestě životem. Hrozně moc se těším, až ze mne udělají babičku. Chci být buchtová a prázdninová babička jako babička Věra, ale i babička, co se vydá s dětmi “cestou necestou”, jako babi Růženka kdysi se mnou. Chci být starostlivá a spravedlivá jako babička Anička.

Ale stejně tak se těším, že si občas s panem Stárkem uděláme program jen sami pro sebe…

Taky jsem ještě nevzdala svou hru “dva-a-čtyřicítka”, která sdružuje přípravu na maraton a snahu zhubnout znovu na konfekční velikost.

No uznejte, že mne nějaká změna koncovky z “cet” na “sát” nemůže rozházet…