Poprvé souhlasím s naším prezidentem

Chci předeslat, že jsem moc ráda, že se unesené mladé ženy, Hanička a Tonička, mohly vrátit ke svým rodinám. Myslím, že si prožily své a že se se svými zážitky budou zbytek života vyrovnávat. Na druhou stranu (asi poprvé) souhlasím s rozhodnutím prezidenta se s nimi nesejít a nevyvolávat tím pocit v dalších mladých lidech, že se také mohou nazdařbůh vypravovat do nebezpečných končin s vědomím, že to nakonec dobře dopadne, že je někdo zachrání a nakonec dostanou i pomyslné poplácání po zádech. Už jen proto, že setkání s prezidentem a potýkání se s reakcí médií a veřejnosti je asi to poslední, o co děvčata a jejich rodiče v současné době stojí.

Přiznávám, jsem asi zbabělá. Pokud ano, bývala jsem zbabělá jako dcera a jsem zbabělá jako matka. Vždycky jsem se snažila ctít maminčino „prosím, nepřidělávej mi starosti“. Nikdy jsem neměla potřebu pouštět se na cesty do zemí, ve kterých je bída, válčí se, není tam zázemí, zvláště pak aniž bych byla vyslána či jinak zaštítěna nějakou organizací či disponovala dostatečnými prostředky na relativně civilizované pobývání. Jako matka jsem uvnitř šílela i ve chvíli, kdy se moje děti vypravily na civilizované Slovensko, a to i přesto, že téměř každý den spaly v kempu (občas i na posteli), pohybovaly se v dosahu mobilního signálu a měly všeho dostatek (i vědomostí a dovedností, což se pak ukázalo, když se podílely na resuscitaci spadlého turisty). Ale to je, myslím, pochopitelné.

Tak jako moji rodiče vychovávaly mne, vychovávám i já své děti. To je, že s rostoucím věkem nám rostou možnosti, ale také povinnosti a odpovědnost za naše činy. Tak jako se poutám v autě, abych eliminovala důsledek případného střetu s jiným vozidlem (kterému ne vždy lze předejít), vezmu si helmu na kolo či lyže, nepouštím se do sportů, na něž nemám kondičku a připravuji se na každou cestu (například zjistím si, kde se platí mýto či jiné poplatky na cestě, abych někde neuvázla bez prostředků), nikdy bych se nevypravila do krajin, kde se válčí, kde je bída a kde zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Přinejmenším bych tak neučinila, pokud bych neměla dokonale připravenou cestu, průvodce s sebou a zázemí na místě.

Nechci tím říci, že děvčata za svůj  únos mohou, ale dle mého názoru nijak neeliminovala zjevné až do očí bijící riziko a ano, měla hrůznou smůlu, že zrovna na ně padl nešťastný los.

A proto výjimečně souhlasím s panem prezidentem. Aby už žádní mladí lidé, tím spíše děvčata, nenabyla dojmu, že „ono to nějak dopadne“. Aby si uvědomili, že štěstí přeje především připraveným, že na cesty se mohou vypravit, ale za daleko příznivějších podmínek, až na to budou skutečně připraveni a dokonale obeznámeni s životní filosofií se zvyklostmi původních obyvatel.

Rozhodně přeji děvčatům hodně štěstí, především pevné zdraví a takové domácí prostředí, aby se měla možnost co nejrychleji zotavit na těle i na duši a navázat na své původní životy. A aby měly obě mladé ženy možnost vynahradit si v životě to, co za ty dva roky zmeškaly. Zkrátka jim i jejich rodinám přeji Boží požehnání.