Pošeptal mi manžel a vedl mne na zahradu. Překvapená, co by mě mohlo přimět ke křiku, jsem ho následovala. Byla neděle, zakaboněná obloha měla krásný odstín od zapadajícího slunce, vše hráškově zelené, vůně, ptáci pěli, romantika.
Čekala jsem všelicos, přiznám se, že mi proběhl hlavou rychlý dotazník, kde se vynachází a čím se zabývá které z dětí, aby nás nepřekvapily….
Manžel se tvářil tajemně, měl na sobě kraťasy a triko na zahradu, kráčeli jsme bosí orosenou travou….
Vzal mne za ruku a vedl si mě…
Chvíle napětí.
Ale proč mě vede do téhle části zahrady?
Máme tu přeci jen hezčí zákoutí, některá dokonce poskytují soukromí….
Namísto do nich ale manžel zamířil k hromadě ztraceného bednění pod modřínem.
Nazdvihla jsem obočí, ale plnila slib a nic nekomentovala.
Manžel se přiblížil k jedné z tvárnic a opatrně nazdvihl desku z dřevotřísky, kterou na ní zjevně položil a zatížil chvíli předtím.
Jeho obličej se z tajemného změnil na něžný a jen zašeptal: „ale jen na chvilinku, ať jí nevyplašíš. A ne, abys jí fotila“
Nedalo mi to a stejně potichounku jsem pod desku nahlédla.
Tam seděla na vejcích samička sýkorky. Viděla jsem ji jen zlomek sekundy, než deska dosedla na své místo, ale hned jsem pochopila manželův ochranitelský přístup.
Snad stihne své mladé vyvést dříve, než začne žhnout sluníčko.
.
.
.
.
Ještě ten večer mi manžel povídá: „Ale Aničku (moje 23letá dcerka) tam budeš muset vzít sama. Přeci za ní nepřijdu s otázkou, zda chce vidět ptáčka…. Myslím, že ani ptáčátko by to nezachránilo“
