Rodila jsem třikrát, pokaždé s otcem dítěte po svém boku. Považuji to za velikou pomoc rodičce, možnost stmelení otce s potomkem i nové rodiny. Zároveň však nepovažuji umožnění přítomnosti otce u porodu za povinnost nemocnice.
Tak jako jsem pokaždé ráda připlatila za extra podmínky na nadstandardním pokoji, platím zubaři za lepší plombu, chirurgovi za plastický steh. Úplně stejně jako v obchodě zaplatím více za lososa než za kapra, za mercedesa více než za škodovku, za exotické ovoce více než za jablka anebo pšeničnou mouku než za žitnou ze zdravé výživy. Prostě za extráty se platí. A především, nejen ve všech zmiňovaných případech, každý z nás má možnost volby. Jde o jakýsi trh možností.
Mám pocit, že co jsem na blogu, více a více se zamýšlím nad trojúhelníkem svoboda-volba-odpovědnost.
Tak jako nemohu očekávat v Hiltonu stejný ceník jako v hotelu Pošta na náměstí, tak jako nemohu čekat, že zubní implantát bude stát stejně jako můstek (a mohla bych pokračovat srovnáními do nekonečna), tak mi zkrátka přijde nehorázné očekávat, že veškeré náklady plynoucí z účasti otce při porodu půjdou na vrub nemocnice, pojišťovny, státu.
Dokonce mě ani nepohoršuje myšlenka, že nemocnice má z poplatku zisk. S ohledem na to, že nemocnice svou nabídku zveřejňují, jdou se svými službami vlastně na trh. Tím zákazníkovi umožňují výše zmíněnou volbu, ale i účetním možnost kontroly. Přijde mi tudíž na místě představa, že sestra, která provádí proškolení budoucích rodičů či má na starosti tatínka při porodu, dostane nějaký příplatek. Alespoň všechny ty, které mi pomáhaly s příchodem mých dětí, by si jej zasloužily. Obdobně mi přijde naprosto v pořádku, pakliže další část zisku z takto získaných peněz jde do vybavení a úpravu prostor pro rodičky, jejich potomky a doprovod.
Je skvělé, že dnes se novopečení tatínci nemusí krčit pod okny, jako to zažila moje maminka, či na schodech porodnice, jak to popisuje ve svém blogu Zuzka Součková. Je skvělé, že je nám dnes, téměř běžně, umožněno sdílet s našimi bližními chvíle, které přináší život. Ať už chvíle radostné, tak i chvíle smutné. Ale přesto si myslím, že zdravotní pojištění každého z nás by měla čerpat konkrétní osoba na své ošetření a léčení, nikoliv nadstandardní služby zdravotnického zařízení.
Jsem etatista. Vnímám to tak, že s nástupem dospělosti a získáním volebního práva jsem, či měla bych být, obeznámena a srozuměna s jeho právním řádem. Proto, jakkoliv mě soudní proces otce s porodnicí pohoršuje a udivuje jako člověka, uznávám, že tento pán měl ke svému počínání právo. Zároveň, že příslušný soud měl za povinnost vzít jeho kauzu vážně a nemocnice měla za povinnost se k ní vyjádřit.
Jakkoliv Vás možná šokuje mé srovnání, mne ve světle výše případu českého tatínka udivuje, proč je tolik z nás pohoršeno nad případem nedávné stížnosti Breivika. On je, jakkoliv se nám to nelíbí, také člověk, také občan státu a tento stát má platný právní řád. Tento řád mu jako občanovi garantuje určitá práva, na kterých nemůže být krácen bez ohledu na to, co spáchal. Tak jako český tatínek využil své právo se soudit o poplatek ve výši 500 Kč, měl Breivik právo soudit se za lepší podmínky svého uvěznění. A norský soud měl povinnost okolnosti jeho žaloby prověřit, zvážit a vynést rozudek. A to bez ohledu na to, jak moc se to mně i většině světová veřejnosti nelíbí a pobuřuje nás to. Jsem ovšem moc ráda, že má norský stát právo a plán se proti rozsudku odvolat
