Paprsek poznání : život je k zasmání

Ti, kdo mě znají (rodina, známí, čtenáři blogů i přátelé „fejsbůkoví“), vědí, že se celý můj život točí kolem mých dětí, poslední dobou s nejvyšší časovou i citovou dotací kolem našeho nejmenšího, 6timěsíčního. S každým jeho pokrůčkem si připomínám i doby minulé a uvědomuji si, jak moc je život rychlý, jak překotně a neodvratně uplyne doba, kdy můžeme své děti vést, učit, chránit. A taky, jak při všem tom šílenství, které se děje u nás i za humny, jsou děti to jediné smysluplné, naplňující, obohacující.

Nejspíš protože jsem ta postarší, životem unavená, dítětem utahaná a otrávená matka a hodlám ho nechat růst jako dříví v lese, chodíme s malým od pěti měsíců na „Cvičení od 3 měsíců“ a (od příštího měsíce na plavání).

Cvičení pro batolata je propojení masáží a cvičení na motoriku s hudbou, rytmem a říkánkami. Miminko hodinu jemně masírujete, hladíte, zvedáte, houpete, pomáháte mu se otáčet, balancovat (s vaší oporou), mazlíte se s ním. Přitom je vám vysvětlováno, co je správně a co ještě ne, abyste nedopustila poškození jeho páteře a kloubů.

Synek od počátku vypadá, že se baví, ale, říkala jsem si, on je jednoduše rád s maminkou, hlazený, chovaný, nošený, houpaný, zkrátka že je konktaktní človíček.

Jenže dnes to bylo jiné. Už když se miminka sešla (plazením, kutálením, lezením) uvnitř kruhu u hraček, náš malý výskl radostí, protože zaregistroval ostatní děti. Namísto cucání a kousání se snažil vše, co měl v dosahu hladit, což jsou v jeho pojetí polo-koordinované pohyby stylem plác-šoup polootevřenou dlaničkou. A u toho se smál a vykřikoval.

Po chvíli cvičitelka dala polštáře k velkému zrcadlu a my jsme prcky položily na bříška, takže se, jak pásli koně, viděli v zrcadle. K mému úžasu náš klouček, který ještě včera svůj obraz v zrcadle ignoroval, reagoval obličejíčkem, ve kterém se zračilo poznání. Nejprve koukl na svůj obraz, nakrabatil obočíčko, strčil si palec do pusy, pak zkoukl své sousedy, které před chvílí hladil, a jejich odraz. Pak ho zaujal ten můj, jak ho přidržuju, a pak se začal nádherně smát svým klokotavým smíchem. A protože mu nešlo natáhnout se k té zrcadlové mámě, otočil se na zádíčka, přitáhl si mě za vlasy a pevně se přitulil silou půlročního chlapíčka a vrazil mi pořádnou mokrou pusu a společně jsme se podívali na svůj společný obraz v zrcale.

A mně došlo : Ano, život je (přeci jen občas) k zasmání!