Ano, uznávám, zachovala jsem se jako buran. Přijela jsem v rychlosti k nejmenovanému supermarketu, a, protože mi parkoviště přišlo prázdné a já opravdu spěchala, zaparkovala jsem na místě pro rodiče s dětmi.
Na svou omluvu dodávám, že parkoviště opravdu jinak zelo prázdnotou, byla jsem nemocná a spěchala jsem domů, kde ještě více nemocný manžel pečoval o našeho nemocného synka a potřebovala jsem jen 2 věci. Navíc, zvyk je železná košile, na to místo jsem vjela automaticky a nedošlo mi, že výjimečně jedu bez syna.
Právě jsem zamykala auto a chtěla vyběhnout, když v tom ke mně přiběhla rozhořčená paní a namísto snahy o rozumnou domluvu mi začala ihned nadávat a křikem se toho místa dohadovala. Opravdu jsem spěchala a opravdu jsem nebyla zvědavá na to, aby na mne někdo rovnou spustil takovou bandurskou. Tak jsem jí v klidu odkázala do patřičných mezí. Rozumějte, odkázala jsem jí na vyhlášku, podle které toto místo není nárokové a řekla, že když mě nebude zdržovat, jsem za 5 minut zpět.
Cestou jsem si ale stihla všimnout, že auto té paní je zaparkované hned vedle obchodu na místě pro invalidy a že z něj ona, nazlobená, vyvádí dítě asi dvouleté a její partner že vynáší v autosedačce-vajíčku dítě menší.
Inu, zželelo se mi té rodiny, a jak mě muž té paní míjel (přišlo mi, že ona vážně není schopna soudně debatovat), povídám mu: „To místo pro kočárky opravdu není nárokové, takže bych klidně mohla odejít a vykašlat se na to. Vám ovšem hrozí, že zaplatíte tučnou pokutu, pokud vás tu zastihnou policajti. Já si tedy přeparkuju a vám radím totéž.“
Pán na mne uznale pohleděl, tiše poděkoval a na ženu houknul: „Paní je tak hodná, že Ti přeparkuje, přejeď si na to místo, co jsi chtěla.“
Paní tak tedy učinila a jak mne míjela, hodila hlavou a zadkem a nafuřeně odcházela. Tak jí povídám: „No poděkovat byste mohla.“ K mému úžasu se otočila prohlásila cosi jako: „No to bych se zbláznila, kdybych měla každému snažit vycházet vstříc.“
A tak si říkám… když dokážeme být agresivní kvůli takové, s odpuštěním, blbosti jako je místo blíže ke vchodu obchodu, na které, ergo kladívko, ani nemáme nárok, jak se k sobě budeme chovat ve chvíli, kdy o něco skutečně půjde?
Když to vztáhnu na současnou politickou situaci, přijde mi, že buranství je momentálně v módě, že čím víc člověk o svých předpokladech, že něco chce či na to dokonce má právo, přemýšlí a hovoří, tím více tom věří sám a tím více tomu věří i ti kolem. Jak jinak je možné, že chování, které je veskrze nepřijatelné, nakonec spoustě lidem imponuje a co hůře, jedině na takové „slyší“?
Já vím, každá situace má obě strany, viz můj někdejší blog(1), ale na druhou stranu, jsem opravdu tak naivní, když si myslím, že normální by měla být snaha se v klidu domluvit, slušně požádat a posléze poděkovat a vyjít z každé situace s „čistým štítem“?
Anebo je buranství (někdo tomu nesprávně říká asertivita) tak nezbytné a in?
Jaký příklad udáváme svým dětem, když před nimi „svou-rádoby-pravdu“ hájíme rovnou útočným způsobem beze snahy spor urovnat rozumnou domluvou?
Podle mne z nich takovým způsobem vychováme burany, pro které bude buranství jediný způsob domluvy a kteří budou buranům věřit a podléhat. A to je přesně to, co nechci, a proto nedělám.
ad 1/ https://dagmarstarkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=552793
