Dneska jsem měla pracovní schůzku hned ráno, jela na málo známé místo, kde mi předem vysvětlili, kde mám (na vyhrazeném místečku) zaparkovat. Tak jedu opatrně parkovištěm, hledám, nenacházím...zastavila jsem u blízkého domu a kousek se vracela. A za mnou se hnal pán, aby mi vysvětlil, že jsem "deset kilometrů" (ta ulice měla tak dvěstě metrů) jela prostředkem ulice a děsně jsem ho zdržela. Nejdřiv jsem nechápala, co mi chce (nikoho jsem si za sebou nevšimla, ale možná jsem zuřivě hledala to místo), pak mu řekla, že jsem hledala to místo a chvilku za ním zírala. Vlastně s obdivem k té vytrvalosti, která mu stála za to, aby mi šel (chudák zdrženej) vynadat. Tak snad si pak dal nějaký dobrý koláč a vylepšil si den.

Nejspíš jsem fakt jela jako idiot...

Zaráží mne, že jako burani jsou zde vnímáni lidé, kteří nemohli díky bezohlednému člověku zaparkovat na místě pro ně vyhrazeném.

Já naopak za burany považuji lidi co si zaparkují na místa pro postižené či jinak vyhrazené a potom čekají "poděkování" když se rozhodnou je opustit (po nákupu...)

Díky autorko za upozornění na špatné mezilidské vztahy. Jsme přeci na jedné lodi a podle toho bychom se měli chovat. A co děti, mají si brát příklad od koho, když ne od rodičů? Zdravého rozumu je nám třeba. Ten se dostaví, neboť stále platí:

„Existují dvě věci, které mě udivují a naplňují úžasem – hvězdná obloha nad námi a mravní zákon v nás!“ » Immanuel Kant.

Mně na tom spíš zarazila ta věc, že vleče s sebou na nákup dvě děti a partnera, ačkoliv by si mohla klidně nakoupit sama, patrně v mnohem větším klidu.

Že Vás to zarazilo, je Váš problém. Ta rodina s tím asi problém nemá, když chodí takto nakupovat. Třeba chtěli udělat velký nákup, tak sebou "vláčela" (jak jste se vyjádřila) i partnera, aby pomohl.

Víte, já se snažím pochopit Vaše stanovisko v této situaci, ale přiznám se, že mně to nějak nejde. Možná stačilo se paní omluvit a hned by se situace vyvíjela jiným směrem. Ne použít argument o nenárokovatelnosti parkovacího místa pro rodiče s dětmi. A čekat poděkování? ...

Věřte, pane Šmerdo, že mě paní absolutně nepustila k hovoru, že na mne sprostě křičela. Ano, přiznám se, že jsem se v této situaci blokla i já. Jednak jsem věděla, že ten nákup mám na chvilku a druhak se mi ani náhodou nechtělo vyhovět někomu, kdo (ne)jedná takovým způsobem v situaci, na kterou nemá nárok. Až když jsem zahlédla zbytek její rodiny, který ani trochu nemohl za buranské jednání své maminky, rozhodla jsem se ke vstřícnosti. A ano, já jsem vychovaná tak, že když mi někdo vyjde vstříct, že slušně poděkuji.

Třeba jen taky měla blbej den...to se na těch "instatních civilizačních střetech" nedá poznat.

Taky mne to vždycky zaskočí a tak jsem se pokusila nastavit si v hlavě, že ten člověk má prostě starosti a já jsem čirou náhodou posloužila jako "poslední kapka".

Může se to stát.... žijeme prostě v zalidněném světě...

Neparkuji tam kde nemám. Pak nemusím kdejakému buranovi vysvětlovat, že jsem nemocný, že stůně celá moje rodina, či vytáhnout diskusní trumf, že místo je nenárokovatelné. Říká se tomu občanská ukázněnost.

já bych tak tvrdá nebyla, zvyk je prostě železná košile. Jen pak nikdy nevíme, co nás kde zaskočí. Nejspíš to známe úplně všichni.

Víte, já na těchto místech neparkuji i když je jich mnohdy pět volných vedle sebe.

Sama vlastním výjimku pro parkování u školy kde učím plavání ( a kam autobusy vozí děti z jiných škol na plavání) a týden co týden se potýkám s problémem že autobus nemá kde zaparkovat a otočit se, protože na vyhrazeném místě parkují rodiče dětí ze školky sídlící v budově.

S několika jsem již přišla do styku - vysvětlila jsem jim situaci a bylo mi řečeno, že je to jenom na 20 minut....Jenže ten autobus a ty děti nemají 20 minut na čekání.

Ani já když přijedu na osmou do práce na vyhrazené parkoviště nemám 20 minut na to abych čekala až si odjede paní, která si může zaparkovat o 200 m dále....

Po těchto zkušenostech jsem začala telefonovat ředitelce školky kdykoli se někdo z těch sebestředných rodičů na vyhrazené místo postaví. A účel to plní.

Bohužel dospěly první "děti", kterým jejich osobnost byla rodiči rozvíjena ve smyslu "ty můžeš všechno, na co si ukážeš" a teď my ostatní tzv. normální lidé sklízíme, co jiní ve své nabubřelosti zaseli. Kolik jen na silnicích je řidičů, pro které omezení rychlosti, plná čára, či nulová tolerance alkoholu neznamená vůbec nic! Dokud si tato individua nenatlučou čumák (svůj), nic s nimi nepohne. Bohužel. A nejhorší je, že navíc ovlivňují i svoje děti. Divná doba!

Máte pravdu, také jsem byla černá ovce v době, kdy byla první porevoluční generace dětí vychovávána "americky", zatímco já jsme dále ctila výchovu svých rodičů, jako "čím je člověk starší, tím více může, ale také musí" a "proutek se musí ohýbat..." Tato paní ale byla starší, tedy předrevoluční ročník. To nic ale nemění na tom, jak se projevovala. Jinak o té nutnosti naběhnout si... naprostý souhlas.

Smutná karma.