„Jejky mami, cos dělala, jak to vypadáš?“ Tak nějak se asi ptala moje maminka Marcela své maminky, mé babičky, Růženky. „Venčila jsem Alana, to naše tele splašený“, odpověděla suše babička. „Stavím na kafe, dáš si?“
Mně, holčičce předškolního věku, babička dala kakao a koláč a posadila mě do vedlejší místnosti, aby si mohly s maminkou kafíčko vychutnat s nezbytnou cigaretkou. A tak jsem nakukovala a poslouchala mezi dveřmi.
„No tak povídej, mami, co to bylo za divné venčení?“ „No to si víš, že Tvůj bratříček nám tu Alana už odložil nadobro. Je to tele, mám stěží o pár kil víc než on. Energii by mohl rozdávat po kilech, zvlášť když stráví celý den doma sám, než s dědou přijdeme domů. Tak jsem včera přilítla z práce a pes už skoro vyl, jak se mu chtělo. Tak jsem se ani nepřevlékala ani nepřezouvala. To víš, frajerka, chtěla jsem ještě vyvenčit tu sukni v barvě našeho krasavce (irský setr) a vyrazila do parku přes ulici.
Sotva jsme přešli přes přechod, přeběhla přes cestičku kočka a do Alana jako když střelí. Rozběhl se za svou kořistí a mne za sebou nejprve vlekl cestou necestou, křovím nekřovím, matně si pamatuju slalom mezi stromy i lavičkami. Nejdřív jsem se pustit nechtěla a pak už tak nějak ani nemohla. Chvílemi jsem měla pocit, že vlaju ve vodorovné pozici. Po chvilce jsem ani nevnímala, kudy letím, připadala jsem si jako papírovej drak.
Když se najednou zastavil, sotva jsem zabránila tomu, abych se kutálela za ním jako v nějakém hloupém komiksu. No, dopadla jsem přímo na… no však si umíš představit na co. A kam myslíš? Samozřejmě, že do jediné louže, která v tom parku byla.
Chvilku jsem uvažovala, zda se zkoušet postavit, ale došlo mi, že takhle tu moc dlouho sedět nemůžu. Pomalu jsem vstala, pár lidí doběhlo a pomohlo mi na nohy. Sukně a punčochy na odpis, boty zralé k ševci na generálku, nohy samá odřenina, bylo mi jasné, že si nějakou dobu nesednu.
A tak jsem se, stylem krok sun krok, vypravila domů. Jak tak stojím na přechodu a těším se domů, naproti mně stojí fešný chlapík zhruba v mém věku a zálibně hledí mým směrem. Naprosto maně jsem se postavila zpříma (sykla jsem jen v duchu) a z čela odfoukla vlnku potem přilepených vlasů. Byl to pokus o postoj modelky, ale vlastně jsem tím schovala to víc krvácející koleno, díry v punčochách a taky, no chtělo se mi po tom leto-pádu čůrat. Pán téměř majetnicky naznačil, že máme zůstat na naší straně silnice a já poslušně zůstala. Stále si mě měřil a já se ještě více narovnala a pohledem do výkladní skříně protějšího kina zjistila míru devastace. No… divila jsem se mu… ještě chvilinku.
No pravda byla jinde, pán byl ve skutečnosti rozhodčí psích soutěží. Ano, překvapivým objektem jeho zájmu byl náš pes, ne moje maličkost. Chvilku se mě vyptával, nechal mi vizitku a asi si představoval, jak se uvidíme na příští výstavě. A tak jsem si po chvilce odvedla naše nevychované psisko, své rozbité tělo a zdecimované sebevědomí.
Ani nevíte holčičky moje, jak jsem ráda, že Vás tu mám, pojď ke mně na klín, Kalupinko moje...Auví auví!“…
