Neboj babičko, tentokrát už ne

Listopad před 26 lety jsem si užila jako nadšená studentka. Objížděli jsme jihočeský kraj a vysvětlovali tamním lidem, proč a pro koho revoluce. Pak opadla revoluční nálada, život se zkonsolidoval a já pokračovala ve studiu.

Měla jsem báječnou, milující babičku. Panovalo mezi námi obrovské pouto, snad proto, že jsem byla její první vnučka, možná proto, že jsme obě milovaly knihy a společně snily o cestování, o zážitcích.

Jediné, v čem jsme se nikdy neshodly, byla právě revoluce. Respektive, naše postoje k tomu, co jsem měla dělat po ní. Já jsem tvrdila, že mé poslání skončilo a mé místo je za školními škamny. A že mým úkolem je získávat životní zkušenosti a odborné ostruhy. Babička zase tvrdila, že my studenti (tehdy se opravdu věřilo, že studenti měli na revoluci a především její sametovost zásadní vliv) si nemáme nechat revoluci vzít a že máme řídit přelom společnosti, že máme „jít do politiky“. Doslova říkala, „nenechte si ukrást revoluci“. Myslím, že v tomto ohledu jsem byla pro babičku zklamáním, ale já opravdu věřím, že každý člověk má svůj dějinný úkol a já že jsem, od podstaty „starter“, nikoliv „finišer“.

Život jde dál. Babička už s námi není, ale já jí vnímám. Ba občas si s ní povídám. A tak každoroční oslavy 17. listopadu mají pro mne, i díky ní, nostalgický nádech.

O to větším zklamáním pro mne byla soukromá oslava našeho pana prezidenta s jeho favority. O to osobněji jsem vnímala jeho osobní oslavu jako znesvěcení data, místa a národních hodnot. O to víc jsem vnímala odehnání těch, jimž měla tato oslava patřit, dnešních studentů, jako něco velmi podlého.

Napjatě jsem očekávala, jak studenti na tuto urážku a zklamání odpoví.

Když mi můj syn, student jedné z fakult UK, oznámil, že se chystá tuto neděli na Albertov, pocítila jsem neuvěřitelnou hrdost. I proto jsem mu na to odpověděla :“ano, synku. Jděte a doufám, že vás bude spousta, aby vás bylo vidět i slyšet“. Tak trochu jsem si v tu chvíli připadala jako Matka ze stejnojmenné hry Karla Čapka.

A pak mi došlo, že tam potřebuji a chci být také. A tak tam budu. A vyzývám Vás,  kdo vnímáte danou situaci podobně. Přijďte také. Podpořme naše studenty, naši mládež, naši budoucnost. Budujme v nich povědomí národní hrdosti.

A především, dejme najevo, že tentokrát si 17. listopad vzít nenecháme. Že každý mám právo dát najevo svůj názor. Že každý máme právo projevit svou úctu k minulosti, svoje obavy z budoucnosti.

A že nikdo nemá právo nás činit uniformním davem vzývajícím samozvané vůdce. Davem s uniformním názorem a uniformním nadšením. Už nikoliv.