Když si známá herečka nechala před dvěma lety (ve svých 37 letech) provést mastektomii, tleskala jsem jí a netajila se obdivem. Už jen proto, že jsem o podobných činech sama uvažovala dvakrát. Poprvé, když jsem před první svatbou, ve svých 21 letech, byla odeslána svou gynekoložkou na oddělení COP (centrum onkologické prevence) a podruhé, asi v 35 letech, když mi současně zemřely dvě dobré známé na rakovinu prsu a já si, již sama vychovávající své dvě malé děti, nahmatala to, co jsem považovala za bulku.
Mám štěstí, že -pokud vím- ženská linie mé rozlehlé rodiny „ženskou rakovinou“ zatížena není. Kdyby byla, jen by to přidalo na mém odhodlání první případ vyřešit zrušením svatby, hysterektomií a hledáním partnera, který se mnou děti adoptuje a druhý případ přinejmenším oboustrannou mastektomií.
Když jsem toto popsala svému manželovi s jeho životními zkušenostmi, zpochybnil obdobnou uvědomělost a odhodlání u většiny ženské populace a tudíž – ke svému vlastnímu překvapení- hájil poselství AJ.
Chápu totiž, proč tak herečka učinila a tuším, co sděluje ženám celého světa. Co způsobuje mou názorovou rozpolcenost je disproporce mezi možnostmi jejími a možnostmi běžných nemocných či nemocí ohrožených žen. A to jak možností připravit své tělo a okolí na tuto situaci a být operována lékařskými kapacitami, mít k dispozici ty nejlepší = nejdražší preparáty a operaci završit nejdokonalejší substituční léčbou, aby se tělo s takovou ztrátou hormonů správně a co nejcitlivěji vyrovnalo. Disproporce je následně i mezi pracovními možnostmi herečky a jejích běžných následovnic, což nepřímo souvisí i s možností udržet si partnera (a nemusí to být ani Brat Pitt) a zachovat životní úroveň svým dětem.
Ano, souhlasím s mým manželem, který říká, že otázka je především žít či nežít a až následně jak a s kým a apeluji na ženy již nemocné, aby volily co nejradikálnější řešení své situace. Ale o tom situace a poselství AJ není.
Půjdu se v nejbližší době nechat otestovat na markery a doufám, že nebudu sama. Protože nemám situaci v našem zdravotnictví zmapovanou, netuším, jak je připraveno na příliv nás, odpovědných žen, které se budeme chtít otestovat (a kolik takové testování stojí), případně nechat odoperovat a medikamenty přiblížit menopauzu. Netuším ani, jak je to s placením těchto zákroků, co platí pojišťovna, co musí platit pacientka sama a jak jsou banky ochotny na podobné zákroky půjčovat. Čili aby z odpovědnosti k vlastnímu zdraví a rodině nevznikla spousta nešťastnic, které budou nuceny si půjčovat pokoutně.
V mnohém tedy s AJ souhlasím a za mnohé jí na dálku děkuji. Jen mi zkrátka nesedí právě ona –bohatá Američanka- jako ten nejsprávnější exemplární příklad pro spousty nás, obyčejných Evropanek, Češek, zkrátka žen.
Ale třeba se pletu. A popravdě, díky za každý zachráněný (nejen ženský) život.
