Můj 17. listopad ve znamení Nebeských jezdců

Psal se 17. listopad 1989 a já jela domů napříč republikou. Milovala jsem cesty vlakem, protože jsem na nich potkávala zajímavé lidi. Milovala jsem atmosféru ujíždějící krajiny a možnost usínat a probouzet se do jiné reality.

Při jednom takovém probuzení jsem zjistila, že na mně spočívá pohled krásné prošedivělé paní. Než bys řekl švec, představily jsme se a pustily do povídání.  Paní po nějaké době posmutněla a povídá : “To je škoda, že se neznáte s mou dcerou a vnučkou. Ty by byly moc rády. Ani na vysokou se nedostaly“. A začala mi vyprávět svůj příběh. A přes politiku a ústrky tehdejšího režimu jsme se dostaly do země pro mne tehdy zcela neprobádané.

Její manžel byl jedním z „Nebeských letců“. Létal v bitvě o Británii a jako jeden z mála se vrátil. Vrátil se ovšem oklikou. S letadlem spadl, stal se zajatcem a prošel dvěma koncentračními tábory. Když mi paní mi vyprávěla, jaká troska jejího manžela se jí vrátila, plakala.

Pak nepatrně ožila, když vyprávěla, jak se její manžel zotavil a začal pracovat v tehdejším Svazarmu. Jenže za ním někdy v padesátých letech přišlo pár přátel, bývalých letců, kteří se do země vrátili se svými anglickými manželkami. Nechtěli už dále snášet ústrky tehdejšího režimu a postranní pohledy směřované na jejich manželky. Uprosili ho, aby jim půjčil letadla a –s jeho tichým souhlasem- přeletěli „za kopečky“.

Zloba tehdejšího režimu zasáhla tentokrát nejen jeho, ale i paní. Pár dní jí drželi ve vazbě a vyslýchali, ale pak zjistili, že opravdu nic neví a propustili jí. Její manžel takové štěstí neměl. Jeho chatrné zdraví vyšetřovací metody nevydrželo. Ač se jim vrátil domů, zakrátko zemřel.

Politický škraloup se pak táhl s –tuším- jedinou dcerou paní.

Přiznávám, byl to pro mne tehdy šok. Rodiče – snad že mi chtěli umožnit studia na VŠ (otec byl syn živnostníka a sám musel studovat dálkově)- mi tehdy nic o našich letcích v Anglii neřekli, stejnojmenný film byl tehdy kdesi v trezoru. Zkrátka mne ta informace nějak minula.

Věděla jsem o ústrcích režimu vůči mému dědečkovi, jehož rodina vlastnila obchod zeleninou, ale v reálu mne negativa tehdejší doby míjela širokým obloukem.

Když jsem se, po víkendu v poklidu stráveném s rodinou, vrátila v neděli na kolej a zjistila jsem, že začala revoluce  a já, coby studentka, nastoupila do rozjetého vlaku.  Revoluce mne na pár týdnů zaměstnala, pak zase dohánění zameškané látky a zkoušky.

Když jsem si vzpomněla na slibovanou návštěvu, ne a ne najít papírek s adresou paní. Když jsem ho konečně našla, přišlo mi, že čas na zdvořilé připomenutí je ten tam a že ta síla zážitku mohla být ve skutečnosti jen na mé straně. Pak jsem si řekla, že se snad rodina paní konečně octne na zaslouženém politickém výsluní, že je budou vyhledávat média a novodobí hodnostáři. A já bych si připadala, jako že se vezu na populistické vlně. A že by si mohly říci, že je jen zneužívám.

A tak, pokud tento blog čte některé z vnoučat paní, kterou jsem si, pro barvu jejích vlasů, ve svých vzpomínkách překřtila na paní Stříbrnou, dala bych nevím co za to, kdyby věděli, jak velikým zážitkem pro mne bylo setkání s jejich babičkou a jak moc mne mrzí, že nám okolnosti a mé rozpaky možnost sejít se překazily.

Vlastně, ač bych se v reálu na Národní třídu nedostala (svou alma mater jsem měla v Českých Budějovicích a domov… inu napříč republikou, svou revoluci jsem si prožila dokonale. Děkuji, paní Stříbrná.