Moje adventní „pošli to dál“

Osud nás vystavuje zkouškám. Některé vydřeme, jiné se vyřeší samy. Někdy utrpíme ztrátu, jindy jsme příjemně překvapeni. Málokdy přijdou takové zkoušky vhod, ale jsou období, kdy se nám hodí ještě méně.A Vánoce jsou jedním z nich.

O jedné adventní neděli před dvěma lety jsem ztratila peněženku. Vypadla mi po nákupech dárků při výstupu z auta. Všimla jsem si toho až druhý den, když jsem si chtěla v práci koupit oběd.

Po prohlédnutí všech pravděpodobných i nepravděpodobných míst jsem rychle zablokovala platební kartu. S nic moc vidinou, že si budu běhat do Nového roku pro hotovost do banky.

Protože mě kdosi varoval, že nalezené doklady mohou být také zneužity, tak jsem nahlásila jejich ztrátu a zažádala o nové.

Náhle telefon a volá mi maminka, žijící přes 200km od nás. A prý, jak to že ztrácím peněženky. Že ji prý volala paní z místa nedaleko od nás. Peněženku našla brzy ráno, když vedla děti do školky. Scházela tam veškerá hotovost, ale mimo ní tam byly všechny karty, vizitky i papírky s poznámkami. A na jednom z nich telefonní čísla mých nejbližších. Tak zavolala na to označené „mamka“. Šok, úleva, příjemné setkání s poctivou nálezkyní. A radost, že i takoví lidé jsou mezi námi.

Neskutečně se mi ulevilo, ale i přesto jsem vyměnila doklady i platební kartu.

Věděli jste, že nepoctivému nálezci stačí si poznamenat kód na platební kartě a pokud je na ní aktivní platba po internetu, může po libosti vybírat z účtu??? Buď si trpělivě vyčká, až tam bude větší obnos, nebo ho může roky „tunelovat“ po malých částkách.

Letos před posledním adventním víkendem jsem byla nakupovat v supermarketu. A jak tak vybírám zeleninu, mezi rajčaty leží veliká, od pohledu plná, dámská peněženka. Po zralé úvaze, že nemám šanci sama nalézt majitelku, jsem donesla svůj nález vedoucí prodejny.

I přesto, že personál v daném obchodě znám a důvěřuji mu, mi v hlavě šroubovalo, zda jsem neměla jít na policii. Naštěstí jsem velmi záhy v jedné z uliček potkala paní, jak zmateně probíhá uličkami, v evidentně vzrůstající panice vše bedlivě prohlíží. Vypadala naštvaně, zoufale a bezmocně.

Nedalo mi to a zeptala jsem se jí, zda něco nehledá. A ona odpověděla, že peněženku. Zeptala jsem se jí, jak vypadala, a ona ji správně popsala včetně detailů. Poslala jsem ji za vedoucí prodejny. Paní na mne nejprve nevěřícně zírala a pak se teprve rozplakala a mezi vzlyky mi sdělila, že tam má veškeré doklady, karty a právě dnes pobranou hotovost. A pořád děkovala za zachráněné Vánoce. Tak jsem se usmála, řekla, že se něco podobného před dvěma lety stalo i mně, popřála hezké svátky a odešla.

Doma jsem příhodu pověděla manželovi. A ten, vtipálek, povídá :“Jé, to jsme se mohli mít!“. Než jsem se stihla zhrozit, vyprskl smíchy a povídá. „Blázínku! Jednak by nás takový příjem nemohl těšit a pak, ty´s to přeci musela poslat dál!“